Policajt

Právě jsem v televizi dokoukal Policajta a bylo to poprvé na pořádné televizi (úhlopříčka metr a půl) a byl to úplně jiný zážitek než ty předešlé. Melville je prostě Melville a i když je scénář u Policajta trošku slabší, je to film krásný na pokoukání. Tři a půl plus jedna za vlakovou scénu a po zaokrouhlení pět. Nelze jinak. (29.10.2021)

Poslední Melvillův film je jména svého tvůrce nedůstojný. Nikoli kvalitou, ale technickým zpracováním. Těžko říci, zda byly nějaké problémy s financováním, ale každopádně je nevhodné, aby většinu interiérů suplovaly laciné papundeklové kulisy (v lepším případě) či neumětelsky domalovávaná pozadí (v horším případě), aby film jehož podstatná část se odehrává v autech, měl tak amatérské zadní projekce a aby se akční scény ochcávaly dětskými umělohmotnými modely. Nic z toho nedokáže sice film potopit, ale pozornost to na sebe bohužel strhává; což zamrzí dvojnásob u filmu, který stojí a padá pouze na tom, zda podlehnete jeho specifické atmosféře... Jinak je to klasická melvillovka se vším všudy; pomalu a (pře)pečlivě budovaná, zarytě zamlklá, chlapácky chladná a nepředstíraně stylová. (06.05.2013)

Pro mě první setkání s režisérem, který má v příjmení uvedené Melville. Zároveň ale jeho poslední film před smrtí. Od té doby ale už tak nějak zhruba vím, co od klasické Francie sedmdesátých a osmdesátých let čekat. Tady jsem ale i tak byl dost překvapen. Byl jsem překvapen dlouhými bezeslovnými scénami, ale i depresivními postavami, ke kterým jsem si ani do skončení filmu nedokázal udělat vztah. Závěr pak naprosto upřímný, důrazný a průrazný. Tak, jak to zvládá jen Francie. Vymáčkla ze mě všechno a pak mě odhodila jak mokrej hadr...a já ji ještě poděkoval za dobře zvládnutou práci. (04.06.2014)

Chladné, odtažité, přesto pozornost poutající. Asi jsem ještě neviděl film, kde by kamerový filtr i celkové vyznění tak korespondovaly s barvou očí hlavního hrdiny (mimochodem, Delon zde působil, jako kdyby 2x denně dostával kapačku s 500ml Arogantinu). Z americké noir školy nepokrytě čerpající Melville neměl zapotřebí plýtvat slovy, za jeho postavy mluvily pohledy, činy a strohé konce. Jeho minimalistický Policajt jako by byl protipólem pozdějších Belmondových živelných kriminálek, avšak atraktivitou si s nimi v ničem nezadá. Dvacetiminutová, striktně procedurální scéna loupeže ve vlaku je naprostá lahůdka a na plukovníkovi Trautmanovi jsem visel, i když si při ní zrovna česal vlasy.. (30.10.2017)

Jean-Pierre Melville byl výrazný režisér, který se odlišoval od většiny svých francouzských kolegů 50. a 60. let odmítajících klasický Hollywood a podílejících se na vzniku francouzské nové vlny. Ta se dá považovat za vzpouru proti dosavadním filmovým konvencím a žánrům. Melville naopak americkou filmovou školu obdivoval a rozvíjel styl převzatý z amerických gangsterek. Spousta prvků a scén z Policajta nezapře svou inspiraci zámořskou kinematografií. Klobouky, dlouhé pláště, pod kterými můžete bez obav schovat i brokovnici, prázdné ulice topící se v šeru, úsporné dialogy, dlouhé pohledy, které zvyšují napětí. Pro Melvilla znamená styl hodně, někdy i na úkor ostatních složek filmu. Zálibě v americkém filmu můžeme nejspíš přičíst i obsazení Richarda Crenna coby protihráče Alaina Delona. Snímek líčí dvě smělé loupeže provedené malým, ale dobře organizovaným gangem, kterému je v patách - kdo jiný, než právě Alain Delon, který v 70. letech pomalu policejní odznak nesundal, ani když šel do postele. Čisté 4* to sice nejsou, mimo jiné i proto, že Melville podcenil, jak už bývalo konec konců v jeho filmech tak trochu zvykem, finále, které mohlo být bez logických děr a poněkud komplikovanější, aby se zvýšilo divákovo napětí. Přesto je to u mě za 70 % s konstatováním, že Melville se se světem filmu rozloučil důstojně. (14.09.2014)