Sesterstvo putovných nohavíc

Neznám moc filmů, které by měly tak otřesný název. Putovní kalhoty? No nazdar. Celé je to trochu násilné a chvílemi nudné. Hrdinky jsou ale poměrně sympatické a to je hlavní klad. Možná jsem už ale z filmů podobného typu (přece jen je to hodně pro náctileleté) vyrostla. Kdoví. Každopádně dvojka je o fous lepší. (21.08.2011)

Na tenhle film se koukne vždycky několik protipólových párů - holky-kluci; puberťáci - dospělí; rádoby filosofové - lidi, co si chtějí vymlet trochu mozek... Když se několik částí správně překryje (pubertální holka filosofující o nesmrtelnosti brouka), film rázem letí do oblak kinematografie. Když se překryje špatně (dospělá racionální žena, co nemá čas na kraviny), dévédéčko s filmem se také proletí, avšak leda tak přes celý pokoj do koše. Já jsem ovšem spadnul do kategorie někde mezi - dospělý kluk, co se rád podívá na pěknou holku (Alexis Bledel), přimhouří oči nad pubertou, slintáním a pobrečenými kapesníky a během nedělního odpoledne, kdy není co dělat, příjemně naloží s časem. 50% (13.03.2010)

Film je docela roztomilá oddechová blbůstka, ale já bych trochu přepsal scénář a pozměnil název: Sesterstvo putovních kalhotek. Kalhotky jsou totiž více než džíny předurčené k tomu, aby nosily štěstí. Proto je někteří muži – hlavně v mládí – sbírají. Znal jsem kluka, který je in natura ukládal do zábrusových prachovnic a každou nádobu označil štítkem se jménem jejich nositelky a datem sběru. V pozdějším věku tato mužská záliba ustupuje, protože člověk si nemůže z bytu udělat sklad dámského prádla. V mém pojetí by tento film asi vyzněl jako soft porno, ale i jedna z mých knižních publikací vydaná v roce 2020 byla řadou čtenářů hodnocena jako okultní pornografie, ačkoli se jednalo o ryze odbornou studii opírající se o seriózní, tři roky trvající výzkum. (29.03.2023)

Neb jsem mládí trávila spíš v partě kluků u volejbalu a fotbalu a večery s knížkou, jsou mi tyhle dívčí partičky cizí. Poznávám je až teď prostřednictvím své dcery, když peru cizí trička naše vlastní dlouho nevidím a holčička se objevuje v neuvěřitelných módních kreacích, které nepocházejí z naší skříně. Přesto léto čtyř puberťaček a kouzelné kalhoty nebyly oddechově až tak špatné. V podstatě se tam objevily i skutečné problémy, jen příliš nahuětěné, ale skutečné. Nemoc, rozvedený a znovu se ženící otec, první láska, studentská brigáda, Montekové a Kapuleti po řecku. Ale nezaujala mne žádná hudba, snad jen při lenině příjezdu do Řecka, ale to zase byl skoro Řek Zorba. Stejně tak žádný zvláštní dialog nebo objevná myšlenka nevyburcovaly tužku k napsání poznámky. Tužku? Asi nevíte, že staromilsky píšu tužkou. Dopisy plnicím perem, poznámky ořezanou tužkou. V nouzi pentelkou. Drobný postřeh. Ve filmu skoro nikdo nenosil sluneční brýle, a to jsme v Řecku, v Mexiku, na jihu USA. Skoro nakonec se přece jen vyloupla mylšenečka. „Dokonči ten film.“ „Proč?“ „Protože můžeš.“ Asociace na Na východ od ráje. Ale pochopí spíš ten, kdo četl, nesatčí vidět film. To je ta možnost volby. Pochopitelně nechyběl útok na city, nemoc, smíření, slzičky. Ale cítím v tom přílišný kalkul, tah na bránu. No co, jsou i horší filmy a v deštivém odpoledni to docela šlo. (13.08.2011)

Bez větších problémů snesitelný (pod)průměr, který musí na určitou skupinu diváků (patnáctileté slečny) fungovat jako dokonalý posel pseudointelektuálních mouder, bez nichž se žádná správná puberťačka nemůže přerodit ve zdravě smýšlející ženu. Pro ty ostatní (kluky a cyniky) to však vždycky bude jen koukatelná záležitost, nad jejíž "hloubkou" je třeba malinko přivřít oči a zlehounka se pousmát. 50% (26.02.2008)