Uvnitř tančím

Další stvrzení toho, že v žebříku nejlepších filmů na CSFD náleží dobrá čtvrtina mezi nejpokleslejší kýče. Pohovořil bych proto o pěti důvodech, proč jsou všechny ty články obžalovávající masovou kulturu, kam spadá i tohle mentální dílo o mentálech pro mentály, legitimní a oprávněné. Film Uvnitř tančím: (i) se sice obrací k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem; (ii) místo aby emoce symbolizoval, snaží se je vyvolávat; (iii) podporuje pasivní a nekritický pohled na svět; (iv) pracuje s obvyklými postoji a potvrzuje, co si myslíme, čímž hraje společensky konzervativní roli; (v) má tendenci být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. (08.12.2008)

Nestavím se nijak zvlášť negativně proti tomu, když hlavní snahou filmu je diváka dojmout, popřípadě rozbrečet, ale proboha, takhle uměle vytvořené dojímání se hned tak nevidí. Na mne to nefungovalo, hlavní hrdina Rory mi byl krajně nesympatický, uvítal bych trochu reálnější pohled na život postižených. Kdyby se ty dva-tři hlavní charaktery zasadily do reálně fungujícího světa, fungovalo by to celé imho o hodně lépe. A ta prvoplánová snaha o divácké slzy by alespoň nebyla tak nápadná. 70% (26.12.2008)

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015) (20.04.2015)

Rory je živel, který rozčeří stojaté vody nejen ústavu, ale především vtrhne do odevzdaného přežívání Michaela. Jeden ač je celkově ochrnutý (až na dva prsty pravé ruky) se nechce vzdát normálního života a ten druhý ( po mozkové mrtvici) ani netuší, že je i svět mimo ústav. Příběh dvou rozdílných kluků, kteří by se bez svých handicapů pravděpodobně nikdy nepotkali a kdyby potkali… nerozuměli by si. Ale teď si vymohli šanci společně se pokusit o určitou soběstačnost. „ Inside I´m Dancing“ není film o smutném údělu postižených, je to o touze žít se všemi úskalími co to obnáší. A je jich mnohem víc než si my - co pro nás není problém ustrojit se, vyčistit si zuby a třeba jen promluvit tak aby nám někdo rozuměl ( nemyslím tím - chápal nás) dokážeme představit. P.S. Za smutné ovšem považuji to, že film z roku 2004 vidělo (hodnotilo) k dnešnímu dni 01.10.06 ( včetně mě) 13 lidí !!! (01.10.2006)

Když jsem poprvé slyšel o tomto snímku, tak se mi hned vybavil Jirka Macháček a jeho perverzní song Tančím. Na první pohled nesourodá kombinace, ale Rory to tady rozjíždí v tak velkém stylu, že o zábavu není nouze. Snaha ústřední dvojice, žít jako ostatní, je úchvatná. Uvnitř tančím rozhodně nehraje jen na city, ale umí i pobavit. Rozhodoval jsem se mezi 4 a 5. Co rozhodlo? Dr. Divnoláska na večírku. Nezapomenutelné. (27.10.2010)