Následky lásky

Ti, kteří berou film čiště jako konzumní záležitost, by Následky lásky nejspíše během první poloviny vypnuli. Sorrentino totiž divákovi nic nedaruje snadno a vy tak první hodinu sledujete scény ze života muže, o kterém se nedozvíte prakticky nic. Náš hlavní hrdina se totiž s nikým nebaví, nic výjimečného nepodniká. Vlastně posedává v kavárně, nosí kufřík s penězi do banky a občas prohodí pár slov s párem, vedle kterého v hotelu bydlí. Kdo je, jak se jmenuje, jaký je jeho příběh nebo proč to dělá; to vše je nám, pozorovatelům zvenčí, utajeno. Teprve druhá polovina filmu začne zodpovídat divákovy otázky a dávat všechny předchozí výjevyy do souvislostí. A teprve v tu chvíli vám začne docházet, jak geniální je Sorrentino režisér a scénárista. Za sebe musím říct, že v době, kdy tento komentář píšu, uplynul od chvíle, kdy jsem Následky lásky poprvé a zatím naposledy viděla, téměř rok. A přesto si je vybavuji lépe, než řadu filmů, které mi zkřížily cestu v posledním měsíci. (15.01.2014)

Začátek vypadal slibně, resp. charakterizace ostatních v mysli nudícího se mrzouta při sezení v hotelovym baru, nebo retrospektiva při loupeži kufru v závěru, ale to je asi tak to jediný zajímavý co na filmu vyzdvihnout. Příjezd bratra, skrytá přízeň servírky, dokola se opakující a zpočátku nejasný cyklus kufrů a ručního přepočítávání peněz, mafie, obírání se při karetní hře, nebo důvod pobytu, vše je pojato příliš zdlouhavě, únavně a i když zde příběh je, přesto jakoby snad neměl ani žádnou poutající duchaplnost. 30% (13.11.2016)

Cinepur Choice 07 - Jedním slovem nádhera. Ať už se jedná o scénář, vizuální stránku, herecké výkony či hudbu. Hlavní postava v podobě zatrpklého, cynického a životem zkroušeného samotáře Titty Di Girolama (vynikající Toni Servillo) prožívá nelehké období, z kamenného výrazu Tittovi tváře lze ale těžko něco postřehnout. Na první pohled člověk emočně vyprahlý a chladný, pomyslíte si (zpočátku jsem si dokonce říkal, že by stačilo vyholit a máme tu Hitmana po dvaceti letech :-). Jenže jak děj postupuje vpřed a Titta divákovi (prostřednictvím vnitřních monologů) prozrazuje (v přesně odměřeném množství) všechna svá tajemství, identifikace s postavou již není tak komplikovaná, divák s ní začne soucítit. Titta si mě v druhé půli kompletně získal na svou stranu. [==] "Romantická část" (Olivia Magnani ♥) není příliš výrazná, spíše je jen okrajově naznačena. Film se výhradně soustředí na postavu Titty a jeho příběh, dává tak vyniknout výjimečnému hereckému výkonu Toni Servilla, ze který byl oceněn Donatellovým Davidem (italská obdoba Českého lva). [==] Už tak silný divácký zážitek ještě zintenzivnilo zakomponování mafiánské tématiky v podobě sicilské Cosy Nostry. Při Tittově "cestě na smrt" mi doslova tuhla krev v žilách, okamžitě se mi vybavilo několik sekvencí ze Scorseseho Mafiánů. Jedno špatně zvolené gesto, jedna špatně formulovaná věta, a pak už jen věčný odpočinek - to jsem si uvědomoval nejen já, ale určiě i Titta, z pozdějšího záběru na jeho tvář bylo zřetelně vidět, jaký obrovský strach a respekt z bosse má. A jak praví stará mafiánská pravda: "Když si myslíš, že si je převezl, převezli oni tebe." [==] Samostatnou kapitolu tvoří filmová hudba, tvůrci si s výběrem a zkomponováním skladeb neuvěřiteně vyhráli, tomu já říkám vymazlený soundtrack pro třetí tisíciletí. [==] Suma sumárum spolu s Tejút nejintenzivnější zážitek z letošního Cinepur Choice. (04.12.2007)

Co stane se, když cigaretovou stěnu osamělosti protne svým pohledem tajemná dívka? Kde vzít dostatek odvahy přestat se dívat do zrcadel a vstoupit přímo zpět do života? I když víte, že ta cesta vede jen do náruči smrti - toho nejkrutějšího následku divoké lásky. Možná přeháním, a možná, že ti co si myslí, že přeháním, nikdy opravdu nemilovali. Kdo ví. Odpověď může být třeba ve vzpomínce na nejlepšího přítele se kterým sdílíte již dvacet let osamění, ale oba díky tomu druhému víte, že nejste sami. A nebo taky v kontejneru s betonem. :) Noir nikdy nespí... (26.09.2013)

Na můj vkus až příliš vykalkulované, sterilní a pro mě jako pro diváka nepřesvědčivé - především ono „milostné vzplanutí“, které je naznačeno už v názvu samotném a které má určovat pointu celého filmu. Závěr, který měl najednou velice rychlý spád a útočil na mé smysly těmi nejlacinějšími taktikami citového vydírání, to celé kompletně zazdil. Možná, že to, co mělo zůstat nevyřčené, mělo i nevyřčeným zůstat… Tenhle film mě zkrátka nezasáhnul, ba zklamal (poté, co jsem se namlsala „Velkou nádherou“). (22.11.2013)