Mária Antoinetta

Když ani Sofia Coppola neví o čem vlastně vypráví, jen stěží to pozná i samotný divák. Biografie to nebyla. Ani kostýmní drama. Natož historická freska. A na osobní výpověď to mělo až příliš málo indícií. Film, který nemá co říct a který ani neví čím je. Na druhou stranu dělat na tomhle snímku jako výtvarník, tak potom bych mohl spokojeně umřít. (18.09.2008)

Marie Antoinette aneb ze života královny Francie. Docela mi vadilo, že se příběh nijak nerozváděl. Užívala života a bylo jí jedno zda je to dobře nebo ne. I přesto, co ji osud udělil se snažila užívat si do posledního dne a nutno dodat, že její život moc radostí nepřinesl na to jak hleděla optimisticky a s grácií do nepříliš nadějné budoucnosti. Kirsten Dunst zahrála výkon naprosto úchvatně a přidala Marii Antoinettě energičnost takovou jako ona rozhodně měla a dokázala jí užít naplno. Muzika je zde sice trochu neobvyklá Robert Smith a jeho The Cure vévodí hitparádě top five, ale i tak do kulisy rokoka nádherně pasuje, nutno podotknout, že samotná dobová muzika se v příběhu neztratí. Film to je sice vcelku zajímavý, ale jediné co mě na něm zaujalo nebyl její život i když ho měla těžký, ale atmosféra doby, chování vyšších vrstev a oděvy, které byly na tehdejší dobu...ehm...kvadratických rozměrů. --- To je komické - To je Versailles má paní. (28.02.2007)

Moje milovana Sofia opet nezklamala. Ano, nejsme svedky takovych svezich napadu jako v pripade jejich dvou predeslych filmu, ale opet je nam tu predlozen velky film, ktery se vymyka soucasne bezne produkci. Jen se mi dle komentaru zda, ze hlavne od muzskeho publika zustava trochu nepochopen. Tento film neni od toho, aby nas nejak poucoval, aby nam daval velka poselstvi ci aby nam daval pricinu premyslet nad velkymi dejinnymi udalostmi. Sofia je zena a jejimi hrdinkami jsou zeny, v tomto pripade jedna historicky vyjimecna, ovsem svoji podstatou stejna jako vsechny ostatni. Zena, ktera byla vychovavana pro vyssi principy, nez mohli zazit a chapat jeji vrstevnice, ale ktera pochopitelne touzila i po obycejnych vecech, jako kazda jina zena. Zobrazena "nuda ve Versailles" nema vzbuzovat soucit ci snad odpor k lepsi spolecnosti. Tato nuda je privilegium a zaroven dan za zodpovednost, kterou vedouci vrstva spolecnosti nesly na svych bedrech (a kterou v ocich svych poddanych dane doby nezvladli, ale to je jiz jiny pribeh, ktery ani Sofia nechtela resit, jen taktne naznacila, ze historicka pravda asi neni uplne pravdiva). Stejne tak je lacine odsuzovat dobove ritualy jako "smesne", kazda doba a kazde spolecenstvi ma sve ritualy - jeste za prvni republiky studenti museli cekat povinnych 15 minut na prichod prednasejiciho, z cehoz plyne uslovi akademicka ctvrthodinka... Sofie skvele klade jeden obraz za druhym, s citlivosti ji vlastni. Velky pocet a delka scen, v nichz M.A. nepromluvi je drazdivy a prispiva k jakemusi nevyrcenemu napeti ve filmu, stejne jako sceny v nichz programove uriceny posel ci sluha oznamuje nejakou velikou dejinnou udalost. A zaverecny part, kdy plebejska rebelie se dostavi az do Versailles, je navysost sklicujici, ovsem stejne citlive davkovany, jako kazdy jiny aspekt tohoto snimku. Pripojil bych se snad jen castecne ke kritice soundtracku - klasicke melodie v kombinaci s modernimi nepusobi prekvapive extra rusive, i kdyz par jich ubrat by neskodilo (hlavne ve scene na maskarnim bale a v nasledujici scene pri jizde v kocare pusobi opravdu nevhodne). To je snad jedina vytka tomuto skvelemu snimku, uz ted se tesim na dalsi projekt teto slecny, ktera je dle meho nazoru jednim z nejtalentovanejsich reziseru nasi doby. (06.01.2007)

Prva polovica filmu celkom zaujimava, druha sa uz len vlacila, akoby uz reziserka Sofia Coppola nevedela, co takeho zaujimaveho by sa tam mohlo stat. Avsak herecky vykon Kirsten Dunst musim pochvalit (hlavne dlhotrvajuci plac pred rucnou kamerou) to by som nedokazal. Klasicka nadherna hudba ku koncu 18. storocia vynikajuco sedela, myslim ze bola od Vivaldiho az na par modernych songov, ktore ma trosku vyrusovali a samozrejme Oscara za obdivuhodne kostymy si tiez zasluzil. Ale z historickeho hladiska je to zaujimavy film, len by ma zaujimalo, ako to slo s nou dalej. Skoncilo to trosku necakane......22.05.2008 (21.05.2008)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)