Pokoj bez oken (E02)

Výborně natočený díl, jež ani trochu nepůsobí televizním dojemem. Zápletka je sice předvídatelná, ale díky dobrému obsazení a tajuplné atmosféře Velhartic se je stále na co dívat. Navíc vše podbarvuje povedená mrazivá hudba. Je škoda, že ČT nenaváže dalšími díly, což se chystá udělat s daleko slabším Strážcem duší. Tato série by si to plně zasloužila. (01.02.2008)

Seriál Černí andělé je soubor epizod, jež každé se ujal jiný režisér. Jednotlivé díly jsou samostatnými příběhy (TV filmy), v nichž se vždy objevuje dvojice "funebráků" z pohřební služby, která nese jméno seriálu. Černí andělé jako komplet je velmi vydařený projekt a příběh Pokoj bez oken, jehož se zhostil Filip Renč, je natočen úžasným způsobem. Jedná se o vyčnívající televizní horor a při jeho sledování místy i "leze mráz po zádech". (29.12.2006)

Tri hviezdičky dávam iba preto, že som videl údajne najlepšiu časť nejakého seriálu. Mám zaručené, že budem pred sledovaním inej časti utekať ako Vilhelmová pred kastelánom. Som presvedčený, že je to spackané tak, ako ostatné Renčove filmy. Jemu sa skrátka nedarí, alebo to nevie a je mi jedno, ktorá odpoveď je správna. Možno by som našiel niekoľko málo scén (najmä s Vilhelmovou), ktoré ma zaujali, ale celok to spoľahlivo zabíja. (16.08.2019)

Vynikající i coby (byť nepřiznaný) remake Hitchcockova Psycha, narozdíl od toho Van Santova paskvilu. Hrad Velhartice je tajemný a strašidelný sám o sobě a když k tomu připočtu jeho děsivé tajemství z příběhu, dokonalá hororová atmosféra je na světě. Tatiana Vilhelmová byla skvělá, děsivě přesvědčivého Jiřího Dvořáka jsem zatím nikde lépe hrát neviděl. Filip Renč sice nepatří mezi mé režisérské oblíbence, avšak za toto dílko má ode mne plné uznání. 95%. (30.09.2012)

Zajímalo mě zkusit si něco nového – žánr hororu, thrilleru s minimálními technickými prostředky, s nejmenším počtem herců, bez velkých akčních scén. Scénář nabízel východisko pro psychodrama, pro herecký koncert dvou lidí. Společně s Táňou Vilhelmovou a Jiřím Dvořákem jsme si tedy vyzkoušeli, jestli dokážeme utáhnout napětí po celou hodinu. S Táňou Vilhelmovou už jsem pracoval předtím v Polojasnu, pro hlavní mužskou postavu jsem chtěl neokoukaného herce, objevit někoho nového, aby ten „hlavní netvor“ příběhu byl uvěřitelný, a nesváděl diváky k tomu, aby si říkali – ten a ten známý herec hrál psychopata… Na horory do kina rád chodím, ale udělat ho není žádný legrace. Klasik žánru Hitchcock to dokázal udělat napínavé i ve scénách, kde k žádným vraždám nedochází. Prostě dokonale dokázal rozpitvat, analyzovat psychologii toho zločinu, a tam máte strach, i když jde někdo jen po ulici a nic se vlastně neděje. Navodit takový podprahový strach je asi v hororovém žánru to nejtěžší. Ukázat, jak někdo někoho honí s kudlou v ruce, to je ta nejsnazší cesta, jak upoutat divákovu pozornost, ale to není ten pravý „psychologický teror“. Není to jednoduché dostat se tím napětím pod kůži, a rozhodně to není v těch verbálních akcích, ale spíše v tom, co se děje kolem. Filip Renč (19.10.2020)