Astenický syndrom

Nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek vnímám spíše jako takovou autorskou snahu něco předvést, a to v podstatě jakkoli bez toho, aby to bylo divácky zajímavé. Ano, je zde kritika, ano je zde podána tak, že to ani moc chápat nechcete. Jsou zde dobré nápady, ale podle mě za to tenhle dva a půl hodiny dlouhý film nestojí. (12.02.2016)

Aštenický syndróm sa vám bude páčiť, pokiaľ máte radi filmy, ako... no on je tak osobitý, originálny, svojský, nekompromisný, že sa skutočne nedá s ničím porovnať, aj keď sa o to podaktorí v komentároch snažili. Nie je možno ani tak zameraný na dobu a miesto, ale globálnejšie a nadčasovejšie uchpený. Groteskná doba pádu komunizmu a nástupu kapitalizmu vo východnom bloku sa prejavuje viac v atmosfére diela ako v chovaní postáv. Po čase môžeme koniec koncov skonštatovať, že situácia sa v medziľudských vzťahoch nezlepšuje a tu prítomná odcudzenosť a anarchia globálnej spoločnosti je proste iba odrazom ľudskej prirodzenosti. Možno v realite viac mlčíme ako vrieskame, ale asi iba preto, že na to nemáme odvahu, na rozdiel od umelých konštruktov filmových postáv, ktoré môžu všetko. Hodnotenie je iba orientačné, pretože zachytiť všetko sa na prvýkrát skutočne nedá, ide o dielo, ktoré vyžaduje opakované zhliadnutia, čo určite bol aj Muratovej zámer. (28.12.2018)

V lecčem "zaostalá" země svým tradičním modem existence - samopohybem absurdity - odkazuje nejen na sebe samu, ale na celou "moderní" situaci. Toto není jen film o SSSR/Rusku, ale v posledku o SSSR/Rusku v každé jiné dnešní zemi. V Rusku pouze na přelomu 80. a 90. let výše popsaný dějinný princip dosáhl jednoho ze svých světodějných vrcholných momentů. Z filmu čiší klasický umělecký motiv pesimismu z moderní doby a filmová forma tento bolestný motiv ironicky stvrzuje: první část, fikční příběh, ještě přes svou ponurost nabízí jednak vysvětlení všeobjímající absurdity (utrpení nad ztrátou manžela vede hrdinku k odmítnutí falešné společenské hry), jednak jakési rozuzlení nebo naději právě v tom, že jako ovdovělá hrdinka i my nahlédneme nesmyslnost zaběhnutého způsobu života. Následuje geniální přechod z fikce do "reality" (jež tvoří jen jinou rovinu fikce), v níž už není místo ani pro vysvětlení ani pro naději, jen pro zoufale marné pokusy učitele Nikolaje o útěk formou falešné smrti (tvrdého spánku). Černobílá fikce s nadějí proti barevné realitě bez rozuzlení. (02.08.2014)

Tohle je brutální film. Chvílemi totálně vtipný, chvílemi STRAŠLIVÝ – stylově někde mezi Godardem, Chytilovou a… - a Ruskem. Jestli totiž Chytilové hyperbolu třeba v Panelstory nebo Kurvahoši… dovedeme zasadit do našeho českého reálu, bizarerie Muratovy se v nejvypjatějších momentech překvapivě blíží tomu nejujetějšímu z Lynche (Miša dóma?!!! Miša dóma?!!! ... -)) Myslel jsem si dlouho, že sovětský film po roce 1970 je Tarkovskij, Tarkovskij, Tarkovskij a pak dlouho nic – tohle je ale úplně jiný rank, je to angažované a přitom tam jde o to jediné o co má v umění jít – o spásu duše (nebo o její ztracení?)… Estetika toho je škaredá, viděl jsem pár dní před tím Kaurismäkiho I hired the Contract Killer ze stejného roku – tam dokonalá forma i povrch, uměřenost, vše lesklé, kvalitní filmový materiál, ale k uzoufání prázdný a úplně zbytečný film. Tohle je skoro opak – vybledlé barvy materiálu, chaotická kamera, mnohde přepísknuté rozměry scén, ale celé je to naplněné k prasknutí smyslem a životem. Doslova ší-le-né jsou pak záběry ze sovětské rasovny – při Schubertově Moment musicaux vám u toho vstanou všechny chlupy na těle a nikdy na to nezapomenete. Vyrobil jsem české titulky, jsou pod přiblblým, ale povinným anglosaským přepisem z ruštiny ("originální název") Astenicheskiy sindrom na titulky.com. (10.08.2011)

Syndróm nezáujmu a slabosti určuje postoj jedinca k okoliu. Stále početnejšia spoločnosť sa správa v mestskom ruchu k sebe paradoxne apatickejšie a nevšímavejšie. Len úzko osobné potreby dokážu podnietiť jedinca k aktivite, vytrhávajúcej ho zo stádnej uniformity. Nejde ani tak o zachytenie dezintegrovanej sovietskej spoločnosti v čase prelomu 80. a 90. rokov, ako píše werush, ale o trvalejšie postihnutie toho, čo werushov komentár uvádza ďalej - "autorka, chtěla akcentovat hlavně všudypřítomnou lhostejnost, shon, spěch, mechaničnost a rozklad tradičních hodnot". Po úvodnej, existenciálne mučivej polhodine o vyrovnávaní sa so smrťou životného partnera nasleduje zvrat. Po ňom sledujeme príbeh učiteľa, ktorý apaticky kdekoľvek zaspí. Občas sa vytrhne zo zádumčivej apatie náhlym no nie vždy premysleným činom. Navštevuje bytové undergroundové eroticko-umelecké performancie svojej sestry. Tam sa na čas zblíži so svojou žiačkou. Všetko je to pretkané náhlymi zvratmi, radikálnymi strihmi ukazujúcimi mimovoľne bežiace deje. Ušmudľané prostredie, neporiadok, maras, blato alebo nevkusne prezdobené interiéry panelákových kutíc. Všadeprítomná sivota života. Hluk, škrek a vresk. Tieto hučiace scény sú zase striedané kontemplatívnymi mužskými aktami, či Schubertovými skladbami. Divák si ale nemusí mučiť hlavu vlastnými filozoficko-psychologickými úvahami o skazenom svete a vnútorne veľaváženými bolesťami ducha. V závere sa totiž na vyváženie doterajších výjavov ako varovný výkričník nad všetkým týmto Babylonom nízkych pudov, handliarskych hádok, hysterických rozčúlení ukážu divákovi drásavo nepríjemné zábery psíkov zo sovietskeho zvieracieho útulku aj s príslušným nápisom cez celé plátno. Drsné, drsné, silné, hektické, rýchle i pomalé i krikľavé. Strhujúce a rozhodne opakovane pozerateľné. (02.12.2013)