Pink Floyd: Naživo z Pompejí

na tomto som vyrastal, dospieval i prechadzal zivotom... je pozehnanim mat tento koncert pred mrtvym publikom z davnych dob na klasickej VHS-ke v povodne verzii, ktora nebola sprznena formou najnovsieho director´s cutu. hudba pri kulise zaslych vekov s tichou az pietnou pritomnostou obyvatelov mesta naveky spiacich pod pokrievkou vezuvskeho popola. je priam fascinujuce, ake nadcasove veldielo sa tymto kapele spolocne s televiznym stabom vydarilo. hudba presakujuca epochami i hviezdnymi priestormi rezonuje medzi ruinami antickeho mesta. medzi jeho stlpami, murmi, sochami, klenbami, dlazdicami, freskami... je tam samozrejma a vsadepritomna rovnako ako duch mrtvych pompejcanov. preto to nedokazem pozerat len tak a hocikedy. a nedokazem to pozerat bez toho, aby mi pritom nebehal mraz po chrbte... (12.01.2009)

Jsou věci, které se prostě hodnotit nedají. Jak jinak může zapálený fanoušek Pink Floyd ohodnotit koncert v prázdném antickém amfiteátru v Pompejích, kde se hraje to nejlepší z předdarksidovského repertoáru skupiny, vše je nasnímáno výbornou kamerou, která si hraje s jednotlivými muzikanty, hudbou i vybavením (Pink Floyd London :-)), než za 5*? Na to stupnice nestačí. Na skupině je vidět, že jí to v té době prostě klapalo, což je jasné i z přiložených záběrů z natáčení Dark side, ale i z vlastního vystoupení. zásadní je, že Pink Floyd v té době fungovali jako skupina, všichni členové byli rovnocennými partnery, což se na záznamu například projevuje velkou pozorností věnované bubeníku Nicku Masonovi a jeho bubenickým kreacím a hlavně klávesáku Ricku Wrightovi, jehož pozice v kapele později začala slábnout až se na čas zcela vytratila. Jsou to právě jeho Hammondky, které se v té době zásadním způsobem podílely na naprosto originálním zvuku Pink Floyd. Člověk si uvědomí, že právě taková atmosféra, jako čiší z Live at Pompeii byla ta správná pro natočení hudebního veledíla Dark Side Of The Moon. V historii dobrých skupin je doba, kdy skupina dosáhne absolutního sladění, kdy do sebe vše zapadá a daří se a právě v takovém okamžiku zachytil Adrian Maben Pink Floyd, za což mu patří věčné díky. (13.09.2010)

Velmi zajímavý dokument+obří klip... Floydi buď hrajou (a to je doprovázeno nádhernými záběry z Pompejí, nebo odkud) a nebo jen tak v přestávkách mluví nad dobrým jídlem o své hudbě... Při "One of these days" ztratí Nick Mason na chvíli paličku a bubnuje jen jednou:-) Nebo po "One of these days", když si zas dopřávají svačinku, tak popíjejí pravou, nefalšovanou, českou, plzeňskou dvanáctku!:-) Nejvíc se mi asi líbí skladba "Echoes"(ta to i začíná i končí), ale opravdu strašně těžko říct, vše co hrají je přeci skvost! poznámka: viděl jsem ten director´s cut... (07.04.2005)

Dle mého vynikajicí koncert s dokumetární vložkou, většina záběru byla směřévána na Nicka Masona. Dle mě právem. Jakožto jediného člena působícího v Pink Floyd od založení až do teď. Škoda jen, že tam bylo tolik grafických záběrů, které se tam moc nehodily. Já bych zůstal u kamery:-) Koncert v amfiteátru ve spojení s hudbou Pink Floyd = Hudební extáze. (08.10.2009)

Doposud nejmystičtější a nejhypnotičtější hudební/obrazový zážitek s jakým jsem měl tu možnost se setkat. S každým dalších shlédnutím/poslechnutím stále silnější a silnější. Naprostým vrcholem filmu je závěrečná část písně A Saucerful of Secrets a samozřejmě Echoes ...(Vřele doporučuji Directors Cut, ve kterém se nachází scény ze studia při nahrávání písní Brain Damage a Us And Them z jejich průlomového alba The Dark Side of the Moon). (17.04.2013)