Príliš dokonalá podoba

Příliš dokonalá podoba na mě zapůsobila jako téměř dokonalý film, u nějž jsem se od počátku nechal pohltit do tajů místy fascinujícího a současně znepokojivého příběhu. Přestože jsem z tvorby Davida Cronenberga viděl tímto včera již 17. film, stále tento režisér dokáže některými filmy stoupnout v mých očích ještě víc a překvapit, jakých námětů se někdy se svou zálibou v tělesných i duševních anomáliích a deformacích chopí. Příběh dvou bratrů, jejichž dlouhodobá silná spřízněnost zacházející až do nebezpečně silných rozměrů začíná po osudovém zvratu/střetu směřovat k drsné katarzi, jsem vnímal mnohem víc jako psychologické drama, než horror... ačkoliv v profesi obou bratrů, pravidelných bizarních motivech či děsivém vyústění se Cronenbergův rukopis nezapře. Nejen v momentu, kdy oba bratři s osudovou ženou chvíli tančí ve třech za doprovodu postaršího šlágru, jsem měl pocit, že se dívám na velkou filmovou klasiku, která mi až dosud plně unikala. Jeremy Irons předvedl v hlavní dvojroli přímo excelentní výkon. Sugestivní tíseň, jaká se na mě ke konci se smutkem stále více přenášela, nebyla rozhodně příjemná, přesto si odnáším silný nezapomenutelný zážitek, na jejímž konci cítím stopy podnětů k zamýšlení i bohaté naplnění příběhem a filmem samotným. [90%] (26.03.2023)

Pomineme-li Cronenbergerův hit Moucha, máme v Příliš dokonalé podobě jeho nejlepší film. Nezaměnitelný trademark jeho tělesné destrukce ve filmech (které mohu označovat slovem "tělor") je zde naprosto minimalizován, schován do děloh "mutantních" žen, odkud vystupuje jako nepříjemně chladivá atmosféra a tvoří kulisu pro fascinující příběh a jeho destrukci, tentokráte psychickou. Cronenbergerova úsměvná režie a pomalejší tempo, snímané sterilní interiéry, Jeremy Irons co se snad udřel k smrti, ale hlavně úžasná hudba Howarda Shora, která už ve velice dobře ztvárněných titulcích připravuje na mysteriózní ztvárněnost celého filmu - to jsou všechno velice přitažlivé prvky, které po smíchání s torzem vyniknou v tento vynikající film. (11.09.2010)

V hlavní roli jednovaječná dvojčata Jeremy a Jeremy Irons. Ústřední motto zní: gynekologie, drogy a chirurgická ocel. Závislost se nejlépe léčí ve dvou, když selhává milenecká láska, pomůže láska bratrská a jestliže je děloha děravá, musí se operovat. Takový milý, lidsky hřejivý a v pravém slova smyslu niterný kanadský film. (14.12.2006)

"Separation can be a terrifying thing" a nejen o tom David Cronenberg rozehrává propracované, režijně výborně vedené a hlavním protagonistou excelentně sehrané drama prezentující autorovo dospění do finální fáze světového, nebéčkového režiséra. Dead Ringers dokáže i přes svou nevýslovnost, skromnost na explicitní výjevy /čehokoliv/ a emocionální chladnost vytvořit mrazivou a vnitřně znepokojivou atmosféru, nastolit zvláštní pocit tajemna a budovat diváckou zvědavost, či očekávání zlomu. V zájmu hladosti dramatu však šok přijít nemůže a sic jemná gradace není o moc méně působivá, mám pocit, že docenit excelenci nedoslovného a mimoslovného vyprávění v této výjimečné psychoanalýze, lze až po opakovaném zhlédnutí... 9/10 (03.12.2009)

Jeremy Irons se ve filmu fakt snaží a předvádí hodně dobrý výkon, Genevieve Bujold je hodně zajímavá, Heidi von Palleske neskutečně krásná a z filmu je cítit Cronenberg. Ale jako by se držel nějak zkrátka a film se odvíjí neskutečně utahaným tempem, postrádá vypjatější scény a vlastně jen tak líně a nezajímavě proteče kolem. Jako nepovedený drogový trip. Délka filmu je naprosto ubíjející, pocitově ten film trvá minimálně čtyři hodiny. Až je mi to líto, ale tohle mi vážně moc nesedlo. (28.09.2020)