4인용 식탁
The Uninvited
Réžia:
Soo-yeon LeeScenár:
Soo-yeon LeeHudba:
Yeong-gyu JangHrajú:
Shin-yang Park, Ji-hyeon Jeon, Seon Yoo, Yeo-jin Kim, Won-sang Park, Gi-hwa Kang, Joo-sil Lee, Gook-hwan Jeon, Seok-joon Lee, Seon YuObsahy(1)
Jeong-won záhadně ztratil vzpomínky na své dětství i rodinu. Na počátku je svědkem smrti dvou děvčátek, které začne vídat ve svém bytě u kuchyňského stolu, který mu pořídila jeho přítelkyně. Brzy poté potká Yeon, dívku trpící narkolepsií, která je svědkyní vraždy vlastního dítěte v soudním procesu. Yeon má schopnost též vidět duchy a navíc je i médiem, které je schopno odhalit Jeong-wonovu minulost, na kterou ale nemusí být připraven. Jeong-won i Yeon musí čelit samotě a nepochopení. (Ichabod)
(viac)Recenzie (40)
Film o nočních můrách (zapomenutých i těch, které se vybavují) je těžké žánrově zařadit. Psycho s několika krutými záběry, které jsou občas "hozeny" jen tak mimochodem, občas trvaji pouze zlomek sekundy, občas na nich stojí celá scéna. Maximální hodnocení je nediskutabilní. Možná, že se na to budu chtít podívat znova (a možná, že mi při druhém shlédnutí dojdou některé věci jinak - zajímá mě, jestli mi došla Adrainem zmiňovaná druhá-skrytá pointa filmu). Určitě to ale nechci ukázat manželce a dcerám. Nechci, aby měly zlé sny. ■ Korejský název "Stolek pro čtyři" mi připadá být výstižnější, než anglické "The Uninvited". ()
Pozdní večer. V poslední soupravě metra osaměle sedí mlčící dítě s divným výrazem. Co je zač? Kam jede? Za jakým účelem? … … … To dítě je shrnutím mého dojmu z filmu. Nevím, co si o něm myslet. Děsí mě a fascinuje zároveň. Začátek má jako kdejaká asijská duchařina, hned po první lekačce jsem sebou pořádně škubnul (k Adrianem zmiňovanému spadnutí ze židle nechybělo mnoho). Zbytek filmu jde ovšem, vyjma pár problesků, jiným směrem. Psychologičtějším, abych tak řekl. Hlavní hrdina (bytový architekt, což hraje taky jistou roli) začíná pochybovat o vlastním duševním zdraví, záhy zjišťuje, že není jediný komu tak trochu kape na karbid a s pomocí jedné narkoleptické dívky začíná odhalovat vzpomínky hluboce zasuté v paměti. Paměť, naše vzpomínky, jejich přetváření tlakem času a okolností, ale také osamělost, zmatenost a vzájemná (ne)důvěra jsou tématem rozporuplně hodnoceného (mrkněte na IMDb) debutu Lee Su-yeon. Tempo rozespalého hlemýždě a důraz kladený na vizuální bezchybnost každého záběru (místy na hranici kýče) vás může snadno ukolébat do stavu lehké malátnosti, tedy i snížit vaši koncentraci, což u podobného snímku není žádoucí. Klade otázky. Nutí přemýšlet. Není to příjemné, občas to zabolí, ale z hlavy to snadno nedostanete. Mé rozviklané hodnocení snad časem ustálí druhé zhlédnutí. Těším se. Bojím se. 70-80% Zajímavé komentáře: Adrian, zputnik ()
Znáte ten pocit když si chcete vzít jeden kus pizzy, ale rozteklý sýr ne a ne oddělit dva kousky od sebe a tak natahujete ruku tak dluho dokud se na sýrová nitka nepřetrhne? Že je to otravné? Podobný pocit jsem místy měla u tohoto filmu. Někomu v tomto případě rozvleklé tempo vyhovuje, mně tedy rozhodně ne. Zpočátku to vypadá na duchařinu klasického asijského stylu, ovšem někde v polovině se film překlenuje v drama/thriller na téma osamělost, nepochopení a vyrovnávání se s trpkou minulostí. Proč ne, proti změně žánru nemám nic, ale během celého průběhu jsem nechápala kam vlastně chce film směřovat, co je jeho finálním poselstvím a co si z něj mám vzít kromě depresivního pocitu. Čistě objektivně vzato, není to špatně natočené ani zahrané, formální stránka je zcela v pořádku, ale subjketivně to ve mně nevyvolalo téměř žádné pocity, nedokázala jsem se identifikovat s postavami a jejich osudy mi byly víceméně lhostejné. ()
Aziati opäť vidia mŕtvych ľudí a opäť sa tomu po stovkách podobných filmov čudujú. Lenže scenár po prvej 20 minútovke prejde výhybkou na inú, psychologickejšiu koľaj a ľakačky vystrieda atmosféra veľkomesta, sama o sebe vyjadrujúca všetky duševné civilizačné choroby, s dôrazom na neschopnosť a neochotu vzájomného pochopenia a dôvery. Nie je to dokonale umelecké, i keď to tak pôsobiť chce, ale nesmierne sugestívne. Prázdnotu bytov si vyplňujeme moderným nábytkom a podobne si prázdnotu duše vyplňujeme podobne bezvýznamnými matériami. To je iba jedna z viacerých myšlienok filmu. ()
Originálny preklad názvu "4 Doll table", alternatívny je potom "Uninvited". Jeden z mála filmov, ktorý po druhom pozretí výrazne otočil moje hodnotenie smerom hore. Ako prvé by som rád podotkol, že ide o silnú, psychologickú drámu s jemne thrillerovými prvkami a cca dvoma "šok" sekvenciami (na jednu z nich nezabudnem do smrti, lebo som pri nej takmer spadol od ľaknutia zo stoličky). Práve to preliate žánru z thrilleru do drámy môže pre niekoho byť sklamaním (ako sa to stalo aj mne pri prvom pozretí) a tým mu môže zároveň uniknúť aj druhá -skrytá pointa filmu, ktorá samotnému záveru dáva oveľa nejednoznačnejšie a ne-happyendove vyznenie. Herecký výkon Ji-hyun Jun je bezchybný a pre tých, ktorý videli napr. jej My sassy girl to bude obrat v charaktere úlohy o 180 stupňov. Jun vtláča svojej postave presvedčivú autenticitu a geniálne kopíruje samotnú atmosféru filmu - ťaživú, ledva sa dopredu pohybujúcu, skôr až plaziacu. Pomalé odvíjanie príbehu - z ktorého sa postupne vykryštalizuje detailná štúdia osamelosti čiastočne plynúca z jedinečných vlastností je podporetá aj formálne v svojej samotnej štruktúre - tichá hudba, dlhé zábery, pomalá jazda, zaujímavá strihová skladba - miestami mi to veľmi pripomínalo Tarkovského ťahy, prípadne z nedávnej minulosti aj sposôb nasnímania maďarského filmu Dealer. ()
Reklama