向左走．向右走
Turn Left, Turn Right
Kamera:
Siu-keung ChengObsahy(1)
Film je adaptací "pohádkové knížky pro dospělé" taiwanského autora Jimmyho Liaoa. Vypráví o tragikomickém údělu dvou lidí (Gigi Leung a Takeshi Kaneshiro), v jejichž osudu je napsáno, že patří k sobě, ale prozřetelnost vždycky nějak škodolibě zabrání tomu, aby se setkali. (Morien)
Recenzie (31)
„Oba jsou přesvědčeni, že je prudká vlna pocitů svázala dohromady. Jistota je tak krásná, ale nejistota je ještě krásnější ... Náhoda si s nimi hrála. Nechtěla se ještě změnit v jejich osud. Přiblížila je, oddálila je, stoupla si jim do cesty a s tichým smíchem uskočila na stranu.“ Prostě krása, která mi vyrazila dech... ()
Tí Poliaci sú v každej prdeli! V každej prdeli... Mno, začal som trošku od iného konca, ale ked' si predstavíte, že to bol napríklad sfilmovaný komiks tak, ako ja a prenesiete sa cez akékoľvek sračkoidné klišé s ultramega nadhľadom a tiež s pocitom z dobre vykonanej práce v nedeľu (!!), tak sa to dá pozrieť a dopozerať až do konca. Ale ak by ste chceli vidieť niečo, čo nie je tak infantilné ako toto, navyše s inteligentným, ba priam namakaným humorom a nie s nudličkami a srkaním u žrania, tak vrelo doporučujem tento film! ()
Vtipný, svieži film, ktorý slovo osud, osudovosť, náhoda a láska posúva až k samej hranici pozerateľnosti. Myslím to v tom zmysle, že sa na film pozeráte a nechty sú neustále obhrýzované, pretože to hlavným hrdinom prajete a ono sa im to stále nedarí. Film ale nemá sklon zostupovať do klišé a aj napriek určitej bláznivosti, ktorú majú na svedomí hlavne vedľajšie postavy doktora a rozvážačky jedál, dokáže film na konci krásne dojať. Najkrajšie scény sú bez pochyby tie, kedy sa hlavný hrdinovia vidia na fotkách a retrospektíva z pred 13 rokov, keď boli obidvaja mladý. Krása a čistota čo sa týka emotívneho rastu a stupňovania je bezchybná a o to predovšetkým išlo. Skoro dokonalé a neskutočne príjemné. ()
Po docela hektické sobotě ideální film na zklidnění a krásné usínání (po něm, ne při něm ;^) ). Na rozdíl od jiných jsem neměla pocit protahování scén. Možná, kdyby šlo o dvouhodinové dílo, tak by mi to také začalo vadit. Ale při téhle stopáži to byl přesně tak pomalý a poetický film s krásným zakončením, jak to mám ráda. Prostě a jednoduše: Pohlazení na dobrou noc. ()
Jako zasloužilý cynik, který v sobě tentokrát našel i mikroskopickou stopu romantika, jsem si užil škodolibé scénáristické cvičení na téma míjení houslisty, v mládí hrdě na hrudi nosícího číslo 763092, a básnířky, jejíž školní uniformu zdobilo číslo 784533. Pobavil jsem se přitom a vlastně jsem nakonec i doufal, že se jednou bude Osud svíjet smíchy v křečích na zemi tak důkladně, že dá dvěma zbloudilým duším šanci na vzájemný pohled do očí. Jsem zkrátka přející člověk, který nerad sleduje utrápené pohledy hrdinů na ploše větší než 90% délky filmu. ()
Reklama