Neviditeľné deti

Celkem očekávaný průběh měl povídkový projekt několika slavných jmen. Násilí a bezpráví páchané na těch nejmenších je nevyčerpatelnou studnou, tudíž je trochu škoda, že se tématu jen někteří zhostili s pořádnou dávkou invence. Přesto rozhodně zahřeje, že i přes velikost svých jmen se takový Scott, Woo nebo Spike Lee rozhodli udělat něco správného. Vzniklo tak sedm krátkých příběhů, které se dotýkají extrémně krutých podmínek pro život dětí. Některé příběhy jsou předvídatelné, jiné nás zavádí i mimo primárně nebezpečné zóny třetího světa (Spike Lee poukazuje na nebezpečí AIDS na příběhu černošské dívky v srdci New Yorku), další minipříběh je mile optimistický (sympatická story o dvou sourozencích na prahu chudoby v ulicích Sao Paula), v jiných se moc tlačí na pilu a přímočaře se jde po emocích (John Woo a jeho bohatá a chudá holčička), v jiných případech se myšlenka minula s účinkem (Jordan a Ridley Scottovi nebo Stefan Veneruso). Takže Brazilka Kátia Lund a Američan Spike Lee za ****, zbytek je spíše zklamáním!! (19.10.2009)

Děti celého světa trpí za svět svých předků. Válečné zóny, soc. podřazenost, drogy, nedostatek lásky rodičů či hmotných prostředků. Z příběhů tvůrců vyzdvihnu tradičně odlehčenou cigánskou jízdu s dechovkou Emira Kusturici či za mě nejlepší procítěné dílko od Johna Woo s čínskou problematikou politiky jednoho zaopatřeného dítěte proti otrocké práci dětí v sirotčincích. 70% (08.12.2021)

Nebýt Ridleyho Scotta, Johna Woo a Emira Kusturici o Neviditelných dětech by asi nikdo neviděl a už vůbec se o ně nezajímal. Je však dobře, že velcí režiséři svá jména věnují i do takto výjimečných projektů. Smutný je však výsledek, který z poloviny působí nudně a bez myšlenky, aby druhá půlka příběhů dokázala zaujmout a "něco" říct. Příběh Spikea Leeho byl z prvu obyčejný, ale prohloubení postav díky jedné nemoci otevřelo jiný rozměr a jde pravděpodobně o nejpůsobivější z povídek. Vedle Leeho byla asi druhá nejlepší povídka od Katia Lunda ohledně dvou sourozenců a jejich cestě za odpadky. Mehdi Charef a jeho část mě nebavila. Stejně jako klasický Emir Kusturica a v podstatě vše ostatní. Vše však působí extrémně "narafičeně" a kdyby mi na konci vyskočilo číslo na bankovní konto s otázkou "Pomůžete?" vůbec bych se nedivil... (18.07.2009)

7 krásných příběhů, ten poslední se mi líbil nejvíce, tři z nich mě rozbrečely, jeden se mi moc nelíbil, jeden pobavil, to je dobrá bilance na povídkový film. Cílem bylo ukázat nevinné, kteří žijí mezi námi, žijí po celé Zemi a bezpráví, zoufalství a boj o přežití se jim stalo každodenností. Film říká: tohle se děje dnes a denně, tak nezavírejte oči a buďte k sobě upřímní, protože ve všech případech je na vině náš svět, svět dospělých, co zapomínají ... být dětmi, být ohleduplnými, být vidoucími. Povídky ovšem končí krásně ... nadějí, smířením, úsměvem ... a my si uvědomíme, že bídu, zoufalství a nespravedlnost vnímáme především my, protože odmítáme svět vidět dětskýma očima... Neviditelné děti, vizte je, šiřte je a myslete ... na dítě v každém z nás... (11.09.2012)

V poviedkovom rozložení sa len málokedy vydarí skĺbiť iba bezchybné poviedky, ktoré by utvárali nenapadnuteľný celok. Poväčšinou sa vinou obyčajnosti alebo neúčinnosti (uplatniť pointu v krátkom intervale a zároveň zaujať-napr.-estetickou zložkou neni ani trochu snadné) nájde kandidát na poslabšie umiestnenie a "All the Invisible Children" má hneď dvoch. Charef síce obrába aktuálnu tému rasovej neznášanlivosti, ale akosi mi jeho úryvok príde "nedopečený" a skôr priemerný. Scottovci, ktorí si myslia, že stávka na sardonické výlevy a neradovú kameru sa stáva zaručene výhernou, nie nestáva-prečo(?)-no lebo zmysel uchádza. Takže dámi a páni ledva bronz. Strieborný stupienok patrí Kusturicovi s jeho zažitým manuskriptom, ktorý stroho i srandovne opakuje, že nie všetci cigáni chcú kradnúť, Leemu za mierne sílenú, no určite použiteľnú "poznámku" o nedobrovoľnom infikovaní vírom AIDS. Zlato putuje do rúk Venerusa a jeho pouličného zlodejíčka-talianske vzplanutie, obsahom, formou, výsledkom, Lundovej, ktorej podnikavé deti sú tým najlichotivejším z celého výberu a v neposlednom rade Woovi, ktorého "malá mačička" aj napriek pribalenému sentimentu úplne presne vystihuje onu nespravodlivosť/hodnotovú rozchodnosť danú už od samotného počatia až po nepredvídateľné úmrtie. Slza bola na krajíčku. Inak v globále jednoznačne čo do potrebnosti/dôležitosti veľmi kvalitný projekt o5 odhaľujúci to, čo nikto z "kompetentných" nechce počuť: "na nedbalosť dospelých v konečnom dôsledku aj tak doplácajú najmä deti." Žalostné. (01.10.2011)