Pohádka o touze

Trochu ve stylu Ludvíka Rážy, ale jinak podivná historka na téma Romea a Julie v řeckých a egyptských kostýmech s mnoha tanečky a tanci. Jedno království žije ve dne, druhé v noci. V jednom nemohou být na měsíci, ve druhém na slunci. Ale když se do sebe náhodou při svítání/západu uvidí princ z jednoho a princezna ze druhého království, jsou ochotni udělat cokoliv, dojít si za králem jezera, který je do princezny také zamilován, za Měsícem, za Sluncem (kostýmy z Princ a Večernice včetně jednoho z herců), a nakonec skončí u Pána času, který rozhodne, že chvíli bude vládnout současně minulost, přítomnost a budoucnost, a tím se vše nějak napraví. Vysvětlené to není, ale princ a princezna jsou asi šťastni. Depka až na půdu. (03.02.2018)

Československá televizní pohádka o veliké lásce, která dokáže změnit běh času. V království Lotosu žije princ Lotién, který touží po princezně Lekió z království Leknínů. Obě království se nachází ve velkém jezeře, avšak jejich obyvatelé se nemohou nikdy potkat. Úvodem bych měl poznamenat, že v této pohádce se režisérka S. Simonová překonala v jejím obvyklém nepřitažlivém prostředí s primitivními kulisami, nevzhlednými kostýmy, všudepřítomnou mlhovinou, otravnou hudbou, zbytečnými tanečky komparzu a mizerným až katastrofálně nudným dějem. Přiznám se, že jsem v druhé polovině už neodolal, a kousek této příšernosti jsem přetočil, přičemž tento krok jsem nikdy předtím u žádného filmu neučinil. V hlavních rolích milenců jsme mohli sledovat K. Brožovou a L. Hlavicu, tedy žádné herecké esa, což také pochopitelně souvisí s katastrofálním výsledkem této pohádky. Jediná postava, k jejímuž herectví se dá máloco vytknout, je Pán jezera, která se také zamiloval do K. Brožové, avšak ustoupil druhému, láskou opětovanému nápadníkovi, prezentovaný O. Pavelkou. V dalších rolích jsme mohli vidět rodiče prince Lotiéna O. Soukupa a Z. Adamovskou, zatímco královské rodiče princezny Lekió ztvárnili A. Pyško a J. Paulová. V pohádce se paralelně vyskytovala i dějová linie s Pánem času (R. Lukavský) a jeho dcerami Minulostí (M. Dvorská), Přítomností (E. Jakoubková) a Budoucností (G. Filippi), u kterých byli v závěru prosit za své štěstí zamilovaný pár milenců. Jen pro zajímavost všechny jména, jež se v pohádce vyskytovala, začínají na L, a proto se v nich dalo obtížně orientovat. Naštěstí jsou všechny postavy bezvýznamné, stejně jako celé toto filmové dílo. Otřesen nevkusem paní režisérky a k smrti unuděn jejím uměním hodnotím po zásluze jednou hvězdou. Příliš velký důraz kladený na lyriku pohádkám obecně neprospívá, a přitom by stačilo, kdyby se děj umístil do reálného prostředí, hercům přidělí normální kostýmy, přidalo trochu humoru a pohádka se udělá sama. Tohle se paní Svatavě vůbec nepovedlo a každému radím, aby se této pohádce zdaleka vyhnul. (17.06.2022)

moc by mě zajímalo, pro koho autoři tuto pohádku zamýšleli realizovat, protože pro děti to rozhodně nebylo. Pathetická gesta, sošné postoje, tklivé proslovy, někdy dost nepochopitelné jednání jednotlivých postav (zajímavý je v tomto hlavně král jezera, který je tak pln emocí, že je krom slov musí vyjadřovat i tancem a vypomáhat si výměnnými obchody se záhadným božstvem - Modrou štikou). k tomu děsivá hudba, podivné kostýmy a opět maximální studiovitost. Skupinka odstrašujících pohádek je opět o jednu bohatší. (22.02.2018)

Příšerně stylizovaná kulisová pohádka do moderního nebo zcela bezkrajinného světa s plejádou známých herců, ale pro děti zcela nezajímavá, bezkrevná a naprosto podivná. Takových se v Československé televizi natočilo víc a dle mého názoru to byla jen černá díra na peníze. Tento styl pohádky nemá v televizi co dělat. Hudba: Ladislav Simon (09.12.2012)

No tak nevím, čím se sjel Petr Janiš při psaní scénáře a co si potřebovali vyzkoušet (nebo spotřebovat a vykázat) Jan Ritter a Zuzana Lesáková (scéna a kostýmy), ale vzniklo podivné deklamování v jakýchsi egyptskoasyrských kostýmech, kde se hlavně spotřebovala spousta tylu na zakrytí stěn studia a kostýmy tančících, hodně umělého kouře na zakrytí podlahy, předstírání vodní hladiny nebo snad že by na vytváření snové atmosféry, proboha? Chvíli v bílém, okrovém a pastelovém, chvíli v modrém nebo zeleném, Kývání kamerou, rozostřování a bublání jako že je Ondřej Pavelka pod vodou, modrá hlava štiky (v životě asi tuto rybu neviděli). Brnkání na jakýsi strunný nástroj a nějaké šmytce. Dialogy jako Otče, z čeho roste krása leknínu? Z našich slz, dcero. Což nejsme šťastni? NEBO V tom, co se nám ukrývá je podstata pravého poznání – deklamuje pan Lukavský svým krásným hlasem OMG Kateřina Brožová natahuje ruce, Alexej Pyško sošně stojí, Jiří Langmajer vyděšeně jakopádluje klackem s jakýmsi naběračkoidním průhledným přílepkem na konci, postavy se jmenují Lekió, Lotién, Lokéna, Loló, Lelé, Lóna Lotus Lotén a podobně, takže pochopitelně po pěti minutách už nikdo neví, kdo je kdo a všem je to asi jedno. Nedejbože aby tohle vidělo malé dítě jako pohádku, to by je mohlo doživotně poznamenat. Ještě že existuje rychloposuv, povinné sledování v reálném čase bych považoval za hodně brutální mučení. (15.05.2015)