Príbehy obyčajného šialenstva

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak). (02.01.2006)

Film, ve kterém vidím postupem let stále něco nového. Při premiéře jsem si nebyla úplně jistá, co nám chce Petr sdělit, ačkoli se mi to líbilo trvalo pár let, než si to lépe sedlo. Jedna věc je divadelní představení, druhá film. Teď se bavíme o filmu, který mám ráda. Mrzí mě, že k němu píšu recenzi až pár dní po té, kdy nás opustila úžasná  paní Nina Divíšková, její herecký koncert byl v tomto filmu parádní a film zase dostal další rozměr. "Baf!" (24.06.2021)

Na jedné straně ambiciózní scénář s místy zdařilým budováním osamocenosti člověka v moderním plastikovém světě a na straně druhé prapodivné situace, které se zálibně zhlížejí ve své vlastní kurióznosti (jak nepodobné je to Švankmajerovým Spiklencům slasti!), sklon k hláškovitosti a bavičský humor známý i z filmů Jana Hřebejka. To má pak negativní vliv i na celkovou existenciální výpověď. Zelenkově symbolice totiž při pokusu o hlubší interpretaci brzo dochází dech a divák si uvědomí, že to celé je prostě a jednoduše jen příběh několika zadrhnutých milostných vztahů, jejichž katarzí má být osvědčený polibek na usmířenou, byť zmařený vykonstruovanou (a tudíž očekávanou) pointou. (16.09.2007)

Dlouho jsem se spojení Zelenka+Trojan vyhýbal, protože nepatřím mezi uctívače Ivana Trojana (existují ale i filmy-výjimky) a Zelenku jsem si (vůbec ale nevím proč) zaškatulkoval mezi filmy typu Jedna ruka netleská či Samotáři. O to víc jsem si Příběhy užil. Ve filmu se neobjevil jediný slabší herecký článek, vyčnívá Krobot (který si takhle u mě už podruhé vylepšuje dojem z Na vlastní nebezpečí), s potěšením jsem přijal Karla Heřmánka (obsazujte ho povinně do všeho lepšího!), sympaticky působila Zuzana Šulajová. Jeden z lepších filmů české produkce nové doby. (07.12.2008)

"Mám prostě smůlu na divný lidi." "To není smůla. Přitahuješ takový lidi, protože jsi uvnitř takovej." Film, jehož název přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Jeho hrdinové sice nejsou blázni uzavření v Bohnicích, ale každý má svou úchylku. Hlavní hrdina chce ostříhat svou přítelkyni, aby mohl uvařit koktejl, kterým by ji získal zpátky. Jeho otce fascinují bublinky vycházející z piva a následně chytne druhou mízu s ženou mladší o 30 let. Sousedi v podání Jiřího Bartošky a Zuzany Bydžovské si nedokáží užít sex, pokud se na ně někdo nedívá. Hrdinův nadřízený ve své pracovně obléká plastovou figurínu ženy, které už několik let kupuje oblečení. A tak dále. A tak dále. Svět je jednoduše plný bláznů a na hlavním hrdinovi je něco tak zvláštního a upřímného, že ho všichni kolem nechají do teď svých životů nahlížet. Trojan vlastně hraje jen takového pozorovatele, lehce naivního člověka, který ovlivněn lidmi okolo prochází z jedné šílené situace do druhé. A s tím přichází i můj hlavní problém s tímto filmem; postavy, které mi přijdou nejzajímavější - jako otec v podání perfektního Miroslava Krobota - jsou odstrženy na vedlejší kolej. A když o tom tak přemýšlím, nejen oni. Příběhy obyčejného šílenství totiž žádnou hlavní postavu nemají. (28.02.2009)