Hrbáč Lagardére

Tato filmová verze Févalova příběhu o Lagarérovi se mi velmi líbila. Jednak se opírala o vyrovnaně kvalitní obsazení. Dále se neutápěla v přehnané dramatičkosti, komice ani romantičnosti. Všeho tam bylo tak akorát. U francouzské verze z roku 97 s vynikajícím Auteuilem mi vadilo, že tam se zdráhali příběh brát až příliš vážně (nebo spíše se báli, že z toho budou obviněni), a přehnaná komičnost jak záporných postav tak vévody de Nevers (brilantní ač sporně režírovaný Perez), který kromě mistrovství v šermu vyniká i předčasnou demencí (vedle negramotnosti), v mých očích podtrhávala celkové stavbě příběhu nohy. Zde je vévodovi de Nevers dán příslušný prostor a je lépe zdůvodněna Lagardérova oddanost a dramatická msta. Wolkowitch v hlavní roli hravě zvládá vše, co k této roli potřebuje, jak mladický obdiv k vévodovi, tak též otcovské pouto k Auroře, šerm, ale i roli znetvořeného hrbáče, kterému se daří dokonce i získat srce Aurořiny matky. Samotný prohřešek vůči knize, kdy je pominut autorem požadovaný téměř incestní vztah k Auroře (či její k němu?), mi přišel velmi vhod, protože jednak mi to nikdy neladilo (tím pádem jsem brala s rezervou i Maraisovu verzi) a pak to také velmi přirozeně dalo prostor Aurořině matce, která v předchozích adaptacích působila zcela odtrženě od života. Zde se tato postava vyloupla ve velmi zajímavé podobě. Příběhu nechybí ani odlehčená komické poloha, ale je vhodněji vložena do dialogů mezi postavami - příběh odlehčují, ale neznevažují. I zde je postava Aurory akčnější (ač ne tak přehnaně jako v roce 97) než by bylo přirozené - ale toto se dnes žádá od dívek, která mají být "sympatické" a "blízké dnešnímu publiku" v historických filmech. Takže povinný šerm v sukni se zde také koná. Na druhou stranu se tato Aurora, která během příběhu funguje jako nezvladatelná, neřízená střela na konci tvůrcům vytrácí a jen pozoruje. Trochu mi tam chyběla nějaká její závěrečná tečka. Ale to je jen drobnost. Výprava (na televizní adaptaci) je opravdu nákladná a kvůli ní lecos odpustím i případným zádrhelům v logice děje, které ale nejsou až tak podstatné a výrazné. Já říkám "bravo!!!" (14.08.2007)

Podle mě nejzdařenější verze o hrbáči. Sice mám v očích pořát masku hrbáče Jeana Maraise, tak přec vítězí tato verze. Jsou tu brilantní dialogy ala hrbáč versus madam de Nevers o zradě, lásce, kráse, škaredosti, touze, srdci, tak je tu krásně vykreslena pomsta a postupné vybíjení všech vrahů. Lagardere si Tě najde! Ale co hlavně. Jsou tu oba sympatičtí učitelé Jinřicha tedy Henriho. (20.04.2012)

Hrbáč potřetí a zase trochu jinak. Rozhodně to bylo zbytečně dlouhé a chyběla mi tu romantika. Ten film byl chladný. Závěr, kdy si Lagardére bere místo mladé Neversové starou, byl sice originální, ale přehnaný, nevěrohodný. Vždyť se proboha vůbec neznali. Musím ale uznat, že na rozdíl od jiných pokusů o znovunatočení klasiky, si autoři nového Hrbáče netrhli žádnou ostudu. (18.05.2008)

Odklon od oidipovské sktruktury, která incestně pervertuje jak konec Févalova románu, tak i obou předcházejících (mně známých, klidně jich může být víc) adaptací, je rozhodně osvěžující. Navíc tato změna není až tak svévolná a nereflektovaná, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože po momentu kdy se Aurore Lagardérovi nabízí, jí on vysvěluje, že jakýkoli vztah mezi nimi by byl incestní, a tak tato možnost se nakonec "terapeuticky" realizuje pouze přes její matku. Sympatická verze. (15.01.2009)

Zřejmě ještě olympiádou nebo možná i předchozími zhlédnutými filmy naladěná na francouzskou vlnu, jsem viděla jedno z dalších zpracování Hrbáče. Celkem škoda, že si vévodu de Nevers Perez nezahrál v tomhle, nebo že se nepovedlo do role Lagardéra (při vší úctě k zdejšímu představiteli) obsadit někoho charismatičtějšího, jako byl Auteuil v dalším ze zpracování (kdybychom chtěli Maraise, asi bychom žádali moc). Za odlišný závěr od ostatních zhlédnutých zpracování film dostává hvězdičku navíc, jinak je to takové sice nic výrazně nepokazili, ale také mě to ničím nenadchlo... (20.08.2012)