Jdi, žij a někým se staň

Po zhliadnutí tohto filmu som sa nadobro vzdal svojho zlozvyku, ktorým je fakt, že som si nedokázal umyť zuby bez toho, aby som mal pustenú vodu - a to s dobre silným prúdom. Nechcem tu rozdávať žiadne posolstvá a už vôbec sa neplánujem hrať na "očisťujúceho" misionára, ale fakt ma tento príbeh dostal a opäť raz donútil k zamysleniu. Veľmi smutný a nezávideniahodný osud hlavného hrdinu ma spočiatku dokonale ubíjal, no neskôr som sa aj ja vzchopil a fandil mu. 140 minút aj vďaka bezchybnej práci ľudí - od režiséra, cez hercov až po posledného člena štábu, ušlo ako voda. Pôvodné plné hodnotenie som však nakoniec stiahol, možno kvôli tak trochu urýchlenému a z časti aj "spackanému" záveru, ktorý ma uspokojil v porovnaní s predchádzajúcim dejom len na pár percent. (16.06.2008)

Málokterý film je tak syrový a úžasný zároveň. Do té doby jsem o Operaci Mojžíš nic nevěděla, pak prošmejdila internet. Hudba jako oratorium tam, kde by slova nestačí. „Jdi. Žij a někým se staň. A dřív se nevracej,“ říká křesťanská matka malému synovi, když jej s židovskou matkou pošle do Svaté země vědoma si toho, že v súdánském táboře by nepřežil. V Izraeli údiv nad vším – že teče voda a je jí dost, že se nosí ponožky, používá vidlička. A kde se berou lidé v televizi, kde mají dvířka? Střet dvou kultur citlivým, ne růžovobrýlovým pohledem. Jemné sbližování Šloma s adoptivní matkou a hlavně dědečkem. Předsudky proti černochovi ve škole. Nepokoje poté, co chtějí ve škole žáky přijmout rituálem s kapkou krve: „V Etiopii nám vyčítali, že jsme Židé. Tady nám vyčítáte, že Židé nejsme.“ Při návštěvě u Zdi nářků: „Proč je tu tolik přání? To lidé nejsou v Jeruzalémě šťastní?“ Citlivé věkové skoky při Šlomově dospívání, starší představitele člověk skoro nepostřehne. Dějem se prolínají pohledy na měsíc, hovory se vzdálenou matkou a stále ta krásná hudba a ženský hlas. „Dědečku, věříš v Boha?“ „Když mne bolí nohy. Když u nás nebo jinde ve světě zuří válka. Nechovám se k němu nejlíp. Volám ho, jen když něco potřebuji. Nikdy se neptám, jak se ti vede. Jen mu lhostejně brnknu.“ Když chce kluk holku tak moc, že se dá i na studium tóry a disputace. Těch momentů je moc, nechce jíst ve škole ani doma, dojemně se zouvá a chodí bosky po zemi, skutečné trávě a hlíně. A nářek matky, když ji Šlomo, který se konečně něčím stal, najde. Neskutečný film. Utrpení, o kterém se v novinách nedočteme, ve zprávách neuvidíme. Věci, o kterých jsme neměli ani tušení.Zjevení mezi současnou plytkou komercí. Silný příběh, scény, při kterých mrazí. Film, po kterém se jen tak nedá dívat na jiný. Film, v jehož podmanivém světle ostatní blednou… (18.06.2008)

Velmi silný film - zažít podobný kulturní šok není nikdy snadné, natožpak pro devítileté dítě. Film dokonale ilustruje problematiku kosmopolitního Izraele, kde se střetávají odlišná náboženství, kultury, mentalita i rasy. Ještě teď mi rezonuje v hlavě množství myšlenek, které přináší. BTW výborný byl dětský představitel Šloma. (30.05.2008)

Zaujímavý film, ktorý vznikol na pozadí operácie Mojžiš, na základe ktorej bolo v roku 1984 zachránených zhruba 8 tisíc etiópskych Židov a boli presídlení do Izraela. Príbeh je už sám o sebe silný a emocionálne vypätý. Putujeme spolu so Shlomom, ktorý sa z utečeneckého tábora dostane medzi tých šťastnejších a ocitne sa v novej rodine, kde ho s láskou príjmu. Nasleduje náročná aklimatizácia a pochopenie "nového sveta", v ktorom postupne dospieva a zažije množstvo komplikácií. Príbeh je o to zaujímavejší, že Shlomo nie je žid, ale kresťan, takže po celý čas tŕpne, či sa jeho tajomstvo neprezradí. Prierez Shlomovým životom napokon vrcholí v srdcervúcom závere. Skvelý film, ktorý rozhodne stojí za to vidieť. 4* (19.06.2023)

Určitě stojí za vidění... a přece mi něco překáželo a nevím přesně co. Snad toto: Při sledování tohoto humanistického filmu o hledání vlastní identity jsem si vzpomněl na rozhlasové reportáže na RFI nebo na BBC World Service. Tu i tam se o otázkách náboženských, etnických a národnostních pojednává s důrazem na jednotu a toleranci, na překonání rozdílů objetím. Odpovědí na hledání pravdy je podle tohoto vzorce shovívavý relativismus. Jistě, tenhle extrém je o poznání přijatelnější než jeho opak v podobě rasismu, nacionalismu a náboženského fanatismu, ale pořád je to extrém - takový měkký, medúzovitý ve srovnání s nepoddajnou krabovitostí toho druhého. Usmívá se jako Barack Obama, v ruce třímá transparent s nápisem "Yes, we can" a za uchem má uvadlou květinu z roku 1968. To je však jen velmi soukromý dojem. Jinak to bylo to dobře zahrané i natočené, byť trochu předvídatelné. (25.07.2009)