Nenávisť

Na jednu stranu oceňuji snahu režiséra udržovat napětí po celou stopáž. Bohužel je to na úkor příběhu, který by filmu dal nějaký smysl. Četnost hororových scén, také film spíš devalvuje, než zvedá, protože někdy ony lekačky, pro neustále opakování působí spíše komicky než lekavě a film poté dostává jakýsi akční nádech. Nicméně oproti typickým americkým Vřískotům a Tajemstvím loňských let je tento film kvalitativně o něco výše. (13.11.2005)

Krom první scény čistý průměr. Opět se prokázalo, jak špatný čích na role má Sarah Michelle Gellar a měla by se už probudit ze svých nočních můr a touze po hororech, které lehce vyšly z módy. Dnešní divák chce víc, než sledovat jednu herečku v různých hororech, které jsou jeden jako druhý průměrné a horší. Snad příště bude mít větší štěstí a konečně zakopne o nějaký hit... i když o tom sám pochybuji. (03.08.2005)

Jediné, co jsem před shlédnutím filmu věděl, je to, že jde o remake japonského hororu a že v něm hraje Sarah Michelle Gellar. Teď vím, že jde o hodně děsivý remake vlastního hororu Takashi Shimizu (Sam Raimi si holt usmyslel) a že v něm Sarah Michelle Gellar hraje americkou studentu a zároveň ošetřovatelku jednoho pečovatelského centra a že je to hodně odvážná holka, protože osobně bych při prvním vrznutí v tajemném domě, kam byla jako pečovatelská náhrada poslána, vzal nohy na ramena. V odcizeném (jazyková i kulturní izolace) Tokiu nám tak režisér vypráví příběh, který v sobě ukrývá tajemství domu, ve kterém před lety žárlivý manžel (s přihlížením malého synka) zavraždil svoji ženu. Úspornými prostředky, přesto velmi efektivně tak sledujeme utrpení, které se v domě usídlilo a velmi efektivně je pracováno i s minimem financí, které producenti do filmu vložily – namísto vizuálních triků si vystačí s děsivým make-upem a střihem. Nelineární děj pak tu a tam nutí přemýšlet, hodnocení se ale vztahuje zejména ke „stupnici strachu“!! (02.05.2006)

Horor ako nedopečený koláč - sem-tam nejaké hrozienko na zľaknutie, medzitým jednotvárne cesto, ktoré sa rýchlo obje a prestane chutiť. Občas slušná atmosféra, bohužiaľ zabitá konečným výsledkom - hrá dramatická hudba, stupňuje sa napätie... potom jedno vyblafnutie - a celé čo ma malo nastrašiť boli otvorené ústa chlapca natretého nabielo? Dobre, niekedy boli efekty trochu drsnejšie... No ak sa chcem "iba" zľaknúť, stačí mi na to aj oveľa menej, nepotrebujem celý film. Pri dobrom horore sa mám báť a nie nudiť. Grudge vystrieľal všetkú strašivú muníciu v úvode a potom opakoval rovnakú schému. Pri tomto spôsobe som premýšľala, či sa film vôbec niekedy skončí, veď by takto mohol pokračovať hodiny a hodiny... no ale možno sa dočkám v druhej časti ;-) (12.01.2007)

U Japíků musí mít problém s dětskou kriminalitou, možná jim po ulících létají kostnaté holčičky s černými vlasy, nebo jiná bledá a samozřejmě černovlasá mláďata, nebylo by divu...no každopádně ať už se bojím čehokoli (třeba malinkatých fialovo-červeno-žlutě-oranžových mužíčků s mechovými křidýlky a vlezlou polyfonní vyzváněcí melodií když jim máčknete na břicho), dětí nikdy. The Grudge je typ bolestně nezáživného hororu, který způsobuje bolest krční oblasti (stálé otáčení hlavy o 90° za lehce podsvícenými hodinami). (08.07.2009)