Eden a potom

Vysokoškolští studenti se scházejí v kavárně Eden, jejíž interiér je koncipován podle obrazů Pieta Modriana. Zde hrají hry, které vždy končí smrtí, ta je však jen fingovaná. Když se objeví tajemný cizinec Duchemin, vše se změní. Až dadaistická hříčka disponuje několika silnými scénami, mezi nimiž je třeba bloudění Violette v tovární hale v přístavu, tanec u ohňů v Tunisku nebo pokus o útěk z vězení. Vidět jen část filmu je stejné, jako byste se podívali na kousek mozaiky velkého barevného okna. Až závěr ukáže, jak vše do sebe, přese všechny zdánlivě snové, nesourodé a halucinační scény, zapadne. Po výtvarné stránce zajímavý film, kdy na příklad nahá žena sestupující po točitých schodech připomene akty Františka Drtikola. Barevné ladění scén jakoby si vzalo inspiraci v obrazech moderních malířů, či v italském giallu. Nahoty není až tak málo, zejména v poslední třetině filmu, avšak není vulgární ani lascivní, některé výjevy jsou přímo krásné. A je zde i krev, protože zabíjením se směrem k závěru nešetří. Samotný konec je ale, jako když otevřete oči, zatřesete hlavou a snažíte se zahnat poslední zbytky snů. Pokud u některých filmů píšu, že nejsou pro každého, pak zde to platí na sto procent. (14.02.2023)

Jedna z najväčších sračiek, aké som v živote videl. Istému typu ľudí by malo byť zakázané sa akokoľvek umelecky vyjadrovať, a režiséri prekliatej francúzskej novej vlny do tej skupiny patria všetci. A po tejto psychopatickej príšernosti, tváriacej sa ako film, som presvedčený o tom, že Alain Robbe-Grillet je ich hovnami pomazaným kráľom. Naozaj iba málokedy sa mi pri sledovaní filmu stane, že by som si neželal nič iné, než jeho tvorcu nakopať do gulí za to, že má vôbec tú nebetyčnú drzosť podobnú prašivú skurveninu naservírovať ľuďom a myslieť si, ako to tým fuj fuj komerčným (rozumej dobrým, príbehovo normálne vyrozprávaným) filmom frajersky natrel. Kokot jeden pojebaný artový. (07.02.2014)

Frantíci byli odjakživa trochu divní a své představivosti meze opravdu nekladli. Dokonce mají na svém kontě i několik zajímavých hororových zářezů, ale tento film k nim určitě patřit nebude. Režisér Grillet byl pro mne velkou neznámou, přestože natočil několik kousků, které dle hodnocení mají dobrou odezvu. S dvěma miliony přijel na Slovensko a rozhodl se ukojit své libido. Přečetl jsem si několik krátkých článků a i on sám řekl, že tohle jeho dílo není nic víc než experimentální fantasmagorie a já s ním souhlasím. Hledat ve scénáři nějakou větší logiku a propojenost mezi scénami je marný boj, ale pokud vám k silnému prožitku postačí nahá ženská těla, jste tu správně. Zřejmě i to byl důvod, proč byla do hlavní role obsazena francouzská modelka a příležitostná herečka Catherine Jourdan, která se rozhodně nestyděla. (18.12.2013)

No nazdar, tady si někdo hraje na umění. Parta pseudointelektuálů si natočila improvizaci pro sebe. Mám moc rád experimentální filmy nové vlny, ale tohle jde mimo mě. Ani by mě nevadilo, že příběh nemá hlavu ani patu, ale je mučivé sledovat otřesné neherecké výkony a utahaný těžkopádný styl, který je mizerně a nudně natočen. A nezachrání to ani zvířátka bobříci a kozenky, které jsou zastoupeny v docela hojném množství. Předchozí Grilletův Muž, ktorý luže, byl úplně na jiné úrovni. V tomto případě se hulilo a používalo LSD, řekl bych až nezdravě. (22.03.2022)

Dokonalá promyšlenost jak ve vyobrazení předmětu, tak hlavně v naprosto vědomém přístupu k technikám jeho reprezentace. Metafikční postupy a hry s funkcemi času a vyprávění nejsou u Robbe-Grilleta samoúčelné narážky, ale cílená a neoddělitelná součást samotného příběhu, jehož podstata se tím nenávratně mění. Př.: Když při úvodních titulcích voice-over pronáší sérii abstraktních slov a slovních metafor, začneme si v duchu automaticky skládat tyto střípky do ucelenějších představ, v mysli hledáme spojitost mezi nimi, jejich význam atp. V průběhu filmu se tyto abstraktní slova přeměňují na skutečné události příběhu a slovní metafory jsou nahrazovány obrazovými metaforami a psychoanalytickými/ surrealistickými symboly. Režisér nám tak již v úvodu dodal hlavní komponenty děje i jejich vysvětlení. To ovšem neznamená, že jsme dostali klíč k pochopení filmu - vždyť a) toto pochopíme až v průběhu filmu, b) mezitím jsme nuceni k neustálému přemýšlení o vztahu těchto nedostatečných informací k aktuálnímu ději a za c) např. můžeme přemýšlet o vztahu slovní reprezentace k té vizuální (existuje jistě i za d) a za e), v tom je ta krása). Jiný příklad: symbolické kompozice se v jednu a tu samou chvíli rozštěpují na obecné výpovědi o podstatě touhy a násilí, i komentují či dokonce předjímají postup děje (když vidíme ženu se zavázanýma očima zavřenou v kleci, je to zároveň narážka na zaslepující a tím ujařmující lidskou touhu, i předvídání budoucnosti hlavní hrdinky, která se krátce na to dostává do vězení a jsou jí zavázány oči...). Jde hlavně o to, že divák nikdy neví, zda sleduje průběh děje, nebo flashforward, nebo obecný symbol, nebo jen hru se střihem, nebo představu postavy (která se může později ukázat jako minulost postavy i její budoucnost)... Dalo by se pokračovat donekonečna, místo toho bych ale chtěl popřát všem místním anti-intelektualistům či co, ať si užijí sledování Krokodýla Dundeeho. (06.03.2015)