Pomaľované vtáča

Nabarvené ptáče považuji za jeden z nejpůsobivějších českých filmů posledních let z několika důvodů: - V rámci producentského záměru a umu dosáhl Marhoul něčeho, co se dosud nepodařilo nikomu z tuzemských tvůrců, a to vytvořit skutečně konkurence schopný film s velkým F, umělecké dílo bez kompromisů, výtvarně vycizelovaný celek, který je sice všude chválen za Vladimírovu skutečně překrásnou a pro mě vyloženě oscarovou kameru, trochu se ale zapomíná na práci Pavla Rejholce, Jakuba Čecha a Viktora Prášila, kteří ukázali, jak se dělá opravdu světový sound design a na výkon celého art departmentu, který pod vedením Marhoula vytvořil naprosto unikátní filmový svět, jenž ten reálný posouvá do určité, těžko popsatelné a jedinečné stylizace. Production value Ptáčete je fascinující obzvláště tím, že se při rozpočtu kolem 180 milionů film jakkoliv nepředvádí, je vlastně v určitém slova smyslu komorní, nesnaží se vyrazit dech svou velikostí. O to větší je uvnitř. - Marhoul se nesnaží co do poetiky o napodobovaní klasik (Lazarová, kompletní Tarr) anebo tvoření paralel s již existujícími, sugestivními filmy o válce (nejčastěji kritiky a analytiky zmiňované Jdi a dívej se), čehož jsem se před projekcí jako divák obával, ale tvoří svébytný svět, který se na násilí dívá zpoetizovaným, subjektovým způsobem, tak moc odlišným od klasicky objektových aranží. Takové scény jsou v Ptáčeti jen dvě (transport a kozáci) a mají svůj význam. - V tom se Marhoul výrazně posouvá od předlohy, kdy si na násilí tvoří vlastní názor, nesnaží se šokovat, což kniha - ať už to pro někoho může být pozitivum či naopak výtka - dělá. Filmová verze pracuje s náznaky, nedořečeností, divákovou fantazií a vše je srozumitelné jen tak, jak je to srozumitelné pro hlavní postavu, nikoliv pro externího pozorovatele. Rozumím odchodům z kina v návaznosti na nepříjemnost takového znázornění, zdají se mi ale směšné jakékoliv názory přibližující Marhoula k maniakálnímu a hloupě sadistickému Gibsonovi (Apocalypto, Umučení Krista). - Film je i střihově velmi atypický, kdy zvolený styl přímo vybízí k pomalému tempu a užívání si překrásných kompozic, namísto toho ale žene kupředu až překvapivě rychle, průměrná délka záběrů nebude větší než 5 sekund a dělení na kapitoly snímek výrazně rytmizuje a také vývojově dělí na tematické okruhy podle toho, co Joska zažívá, učí se a objevuje. Celková délka kolem 2 hodin a 40 minut tak nepůsobí rozvlekle a v lecčems mi připomínala divácký požitek z nové, identicky dlouhé tarantinovky, která se též více než výraznými zvraty vyznačuje studií světa a jeho dopadem na ty, kteří jej obývají. - Jde mimochodem o příklad výborného castingu a práce s ním, kdy se Marhoul nesnaží strhnout pozornost na to, kdo z herců je jak známý - každá z postav je na plátně přesně tak dlouho, jak si žádá tvar samotný; Skarsgard dokonce jen 2 minuty. - Pokud by měla padnout nějaká výtka, pak jen k poslední kapitole, která se mi zdála příliš doslovná a najednou odscizená, i skrze užití až přílišného množství “českých seriálových ksichtů”, které jakoby film na závěr přece jen trochu stáhly zpět k naší kinematografii. Na druhou stranu - pokud scéna, ve které Pavel “Hitler” Kříž hystericky křičí “ty hnusná svině” a mlátí holí do židovského chlapce, nepůsobí jakkoliv trapně, je s Nabarveným ptáčetem něco významně v pořádku. (17.09.2019) (menej) (viac)

Cítím rozhodně respekt k Václavu Marhoulovi za to, že tenhle projekt dokázal realizovat. Považuju sice za nebezpečné, že se na jeden film navěsil takřka osud celé národní kinematografie, ale to je nakonec především věc dravé Marhoulovy kampaně, a pak tak leností médií a zoufalostí institucí, které potřebují nějak legitimizovat českou kinematografii jako celek a žádný vhodnější projekt není v dohledu. Z principu bychom se měli snažit, aby ten humbuk, který je za hranou důstojnosti (představení Marhoula na Seznamu slovy "Velkofilm Nabarvené ptáče přijde do kin až za měsíc, ale už teď je jasné, že bude patřit k nejúspěšnějším snímkům české kinematografie" jsem si musel zapsat a rád to vytahuju.), neuškodil samotnému dílu. Problém je, že po jeho zhlédnutí to dílo nenabylo výraznějšího tvaru než záminky pro onen humbuk. Ne že by nebylo ničím jiným ale nic v něm se s tím nedá srovnat. A nechápejte mě špatně - je tu odvedeno obrovské množství skvělé práce. Vladimír Smutný užívá 50 let kariéry a míchá hodně postupů, které díky černobílé stylizaci drží pohromadě. Petr Kotlár je určitě objev a talentovaný kluk. Film nepůsobí, jako by se odehrával v kulisách, ale opravdovém prostoru (vytrhne občas podivný postsynchron, jinak nic). Jenže Ptáče na mě prostě nefunguje. A to z dvou hlavních důvodů. První je, že Marhoul ve snaze udělat co nejumělečtější a nejkrásnější film výrazně tlumí fyzické i sexuální násilí. Všechny brutální scény z předlohy jsou přítomny, ale jsou natočeny tak měkce a tak rychle, že nebolí. A druhá věc je opuštění perspektivy protagonisty, vypuštění vnitřního monologu i dialogů, v jejichž důsledku mizí psychologie, motivace a v některých příkladech i samotná pochopitelnost - děj víceméně analogicky kopíruje předlohu, která ale počítala s tím, že v ní vnitřní hlas vypravěče dodá kontext. Je sice hezké snažit se ukazovat a nemluvit (a skutečně bylo nalezeno několik funkčních vizuálních zkratek - důvod takřka všech i dějových změn proti předloze vidím v nutnosti nahrazení vypravěče), ale změn je moc málo na to, aby nešlo jen přetřené ruiny. Adaptaci tedy chybí dva základní prvky předlohy - brutalita a vypravěč -, aniž by se je podařilo nahradit, a film proto působí jako série krásných vkusných odtažitých obrazů, které na sebe občas navazují a občas ne (zatmívaček tu je víc než v Miladě - některé scény opravdu působí naprosto neintegrovaně). Nabarvené ptáče je okázalé, velkolepé a poctivě realizované umělecké dílo, ale tím to u něj začíná a končí. A ukazuje se, že to je málo pro mě jako diváka. Není to málo pro média, není to málo pro instituce a není to málo ani pro festivaly, kde to takovému filmu může slušet. Jen málokdo zhlédne Nabarvené ptáče a bude jím uražen, znechucen nebo bude mít potřebu vůči němu zaujmou vyhraněný postoj (jak paradoxní vzhledem k předloze). Myslím ale, že Václav Marhoul by udělal dobře, kdyby svou obdivuhodnou producentskou a lidskou vervu a touhu tvořit velká díla využil ve spolupráci s jinými režiséry, kteří jsou možná méně profesionální, ale víc, nevím jak to jinak říct, prostě víc "se srdcem", a účastnil se projektů jako producent a dramaturg, ale ne jako režisér a scenárista. Koukat se na Nabarvené ptáče je pro mě v mnohém, jako by mi někdo ve chvíli, kdy si chci přečíst knížku, přinesl text provedený dokonalou kaligrafií, který by byl ale jenom dlouhé lorem ipsum. (12.09.2019) (menej) (viac)