Pomaľované vtáča

Jdi a unuď se ryloudyt – Haličská edice o trampotách iritujícího vesnického židomongoloida s komunikační poruchou na válečném polsko - ukrajinském pomezí, kterého v jednom kuse někdo týrá, bije a snaží se ho zabít, píchaj ho pederasti a znásilňují degenerované vidlácké nymfomanky, ať se vrtne kamkoliv, je úmornou Marhoulovou plagiátorskou masturbací obrazem a urputnou snahou o holokostního Vláčila. No moc se nepovedlo. Což je docela škoda, protože po řemeslné stránce tomu opravdu není co vytknout a některé obrazy jsou vskutku atmosférické, uhrančivé až sugestivní. Mít tak v zádech dramaturga, a především soudného nůžkaře, který by to tříhodinové černobílé honění zkrátil o balastní cancy, sáhodlouhé sebelaskací záběry haličského venkova a strnulých čumilů do blba tak na humánních 90 až 100 minut, mohla to být docela pecka. A nechápu motivaci těch pár profláklých držek, co si do toho 1000 a více kilometrů přiletěly zaštěkat. Štellan se s kameným xichtem projde minutu po kolejích a vystřelí z pušky, Bery Pepř posedí dvě minuty na stromě a vystřelí z pušky, Kajtl předvede dohromady deset vět s přízvukem, frázováním a dickcí ukrajinského retarda, který se hluchému Polákovi snaží vysvětlit cestu do Lvova, a zaplaťsatan, že ten částečný fulftrontál Pitky Čvančarové netrval příliš dlouho. I tak to byl nejhrůznější a nejbrutálnější moment z celého toho martýria. O veskrze závadné předloze pšonkovského patologického narcise, sedmilháře a demagoga raději pomlčím, dosud se mi skoro povedlo neříct jediné sprosté slovo, kurva. Prostě krásně natočený rohypnolizující řiťobol, místy směle soupeřící s dvouhodinovým okopáváním brambor na jeden záběr v Satanském tangu. (07.05.2020)

Je zvláštní, že kamkoliv ten kluk přijde, tam se mrdá na sto a jeden způsob, vraždí a nadává, ale na něm to nezanechá žádnou stopu. Jestli on Joska není trochu psychopat. Docela zamrzí, že si Marhoul nandal do filmu herecký extratřídy jenom proto, aby je nechal předabovat. Každej řekne jednu větu, někdo jedno slovo a někdo vůbec nic, přesto nedokázal naučit svoje herce ani zabučet. Taky chování postav je šíleně nepřirozený. Při délce tří hodin by určitě prospěl i soundtrack, jehož absence filmu v určitých pasážích ubližuje. Dokonce ani emocionální rovina nefunguje, jak by mohla, všem hrůzám války navzdory. Celej film v tomhle případě tvoří nádherná kamera, přesnej střih, světová výprava a silnej příběh, kterej ale mohl bejt podadej mnohem efektivnějším způsobem. Na český poměry je to ale asi nejlepší film za posledních dvacet let. (15.03.2020)

Ptáče je natočeno natolik odtažitým způsobem, že jsem během něj necítila téměř žádné emoce. Nejde o to, že příběh postrádá klasickou gradaci nebo že by obsahoval ono pověstně nechutné násilí, protože oproti polské Volyni se jedná skoro o nevinnou podívanou. Nedokázal však vypiplané obrazy naplnit životem. Téma je potenciálně srdcervoucí, ale film jako by zůstal na půli cesty mezi standardním válečným dramatem a uměleckým snímkem. Záběry jsou nečekaně krátké, těch pár minut dialogů působí až rušivě. Režisér se nedokázal oprostit od filmového jazyka jednoznačnosti a přístupné symboliky.//// Už s Tobrukem však dokázal, že mistrně ovládá zvukovou složku. Vzhledem k tomu, že film nemá žádnou hudbu, je každičký výstřel či ruch slyšet o to víc. Herci jsou typově vybraní dobře, make-up a kostýmy jsou fantasticky propracované do nejmenšího detailu – ať už se na pár minut ukáže starý žárlivý mlynář, nebo umouněný vesničan./// Je to po mnoha letech český film, za který se rozhodně nelze stydět a u nějž s klidem přijímáte zprávy, že se bude promítat na dalším světovém festivalu. Není však úplně ideální, když vás Marhoulův monolog o tom, jak za něj kamarád přes rok platil elektřinu a známá mu darovala všechny peníze, které měla, dojme mnohonásobně víc než putování chlapce válečnou krajinou…[Kino] (03.10.2019)

Před lety bych si ještě nedokázal ani představit, že tu někdo bude mít takové sebevědomí, aby dokázal natočit něco tak expresivního, existenciálního, plného podobenství, s minimem dialogů, geniální kamerou a hereckými výkony, mezi kterými dominují jak naši tuzemští umělci, tak i ti světoví. A ejhle…je tu Nabarvené ptáče. Důkaz, že to stále umíme, a že podobné filmy nejsou devízou minulosti. Nabarvené ptáče je jednoznačně klenot české kinematografie posledního deseti letí. Projektem, nad kterým režisér Václav Marhoul bádal mnoho let, než se ho rozhodl zrealizovat. Projekt, o kterém mnoho lidí tvrdilo, že je nezrealizovatelný a hle…už je na světě. A je to obrovský zážitek, byť zatraceně depresivní, což byl zřejmě také záměr. Trošku mi vadilo to epizodické vyprávění, ale dle knižní předlohy předpokládám, že to jinak ani nešlo. Epizodu za epizodou jsem měl pocit, že to nemůže být horší a pokaždé jsem se dočkal situace, kdy to horší bylo, byť jsem si to v tu danou chvíli nedovedl ani představit. Nabarvené ptáče je i přes to všechno originální, poctivá tříhodinová filmařina, u které si rozhodně neodpočinete, ale zároveň budete svědky něčeho zvláštního. Václav Marhoul mě před mnoha lety nadchnul Tobrukem a dokázal to zase. (09.03.2021)

Kdybych měl film hodnotit jen po vizuální stránce, byla by to pětka jak vyšitá. Ale co mi zoufale chybí a tudíž to nejsem schopen nějak více bodově akceptovat, je fakt, že mě tenhle film zase až tak neoslovil. Nebo nezasáhl, to vyjde nastejno. Jsou takové pěkné obrazy, plné násilí, které není vůbec tak strašné, jak se psalo, ale celé působí lehce slepovaným dojmem, který zůstává i několik hodin po zhlédnutí. Prostě taková perfektně nasnímaná skládačka osudů, která potěší, ale pod kůži se moc nezaryje. Václav Marhoul je možná cílevědomý člověk, ale na to, abych ho označil výborným režisérem Nabarvené ptáče zdaleka nestačí. (15.09.2019)