Pomaľované vtáča

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)

Ptáče je natočeno natolik odtažitým způsobem, že jsem během něj necítila téměř žádné emoce. Nejde o to, že příběh postrádá klasickou gradaci nebo že by obsahoval ono pověstně nechutné násilí, protože oproti polské Volyni se jedná skoro o nevinnou podívanou. Nedokázal však vypiplané obrazy naplnit životem. Téma je potenciálně srdcervoucí, ale film jako by zůstal na půli cesty mezi standardním válečným dramatem a uměleckým snímkem. Záběry jsou nečekaně krátké, těch pár minut dialogů působí až rušivě. Režisér se nedokázal oprostit od filmového jazyka jednoznačnosti a přístupné symboliky.//// Už s Tobrukem však dokázal, že mistrně ovládá zvukovou složku. Vzhledem k tomu, že film nemá žádnou hudbu, je každičký výstřel či ruch slyšet o to víc. Herci jsou typově vybraní dobře, make-up a kostýmy jsou fantasticky propracované do nejmenšího detailu – ať už se na pár minut ukáže starý žárlivý mlynář, nebo umouněný vesničan./// Je to po mnoha letech český film, za který se rozhodně nelze stydět a u nějž s klidem přijímáte zprávy, že se bude promítat na dalším světovém festivalu. Není však úplně ideální, když vás Marhoulův monolog o tom, jak za něj kamarád přes rok platil elektřinu a známá mu darovala všechny peníze, které měla, dojme mnohonásobně víc než putování chlapce válečnou krajinou…[Kino] (03.10.2019)

Sledovat celý to "benátský" haló kolem ptáčete bylo fakt úmorný, ale dokonale se při nemě projevila česká povaha. Nejdřív neuvěřitelný vyzdvihování ptáčete jako už už pomalu vítěze Benátek a celého festivalu a následně jsem z článků cítil až škodolibou radost, že ptáče neuspělo. Benátky, nebenátky, u mě jste pane Marhoule uspěl. Je doslova radost pro filmového fanouška sledovat vyprávění příběhu především prostřednictvím obrazu, trošku mám pocit, že režie byla v tandemu Marhoul / Smutný. Kamera Vladimíra Smutnýho je skutečný mistrovství, dokáže přesně sdělovat pocity a vyprávět příběh. To, co člověk sleduje je opravdu hodně drsný, vypadalo to, jako kdyby ten klučina procházel hlavním sálem pekla. Z mnoha lidí, co mu zkřížili cestu se mě dělalo vysloveně zle, tady vidím docela aktuálnost k dnešní době, protože pokud jde o krutosti a nenavist, mám dojem, že jsme se ještě "zdokonalili" . Silný příběh a některé scény jsou tvrdší, ale zase proboha z toho nedělejme nějakou surovou šílenost tak to rozhodně není. Viděl jsem mnohem drsnější scény v tématicky podobných filmech. Proč dávám čtyři ? Já nejsem moc fanoušek epizodního vyprávění, mám radši celistvý příběh a pak jedna scéna, kterou mě nedávala vůbec smysl, bohužel není jí jak textově popsat, abych nevzradil něco z filmu, tak jen pro sebe nápověda a pro tebe nulové info, kdyby se někdo zeptal (fotogalerie page 2 ) . Nabarvené ptáče je mistrovskou vizuální výpovědí o lidech, o jejich povaze i době ve které se příběh odehrává. (12.09.2019)

Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes všechnu snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale čtyři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 70 %. (02.10.2019)