Pomaľované vtáča

Pri sledovaní tohto filmu ma napadla taká absurdná myšlienka. Že čím ďalej ide človek na východ, tým tam viac ľuďom hrabe. Samozrejme, nie som zástanca tejto netolerantnej myšlienky, no tento film ju v človeku priamo vyvoláva. A možno bol aj taký úmysel. Ako netvrdím, niektoré situácie boli celkom reálne, no niektoré mi zase prišli pritiahnuté za vlasy (napríklad ja by som si určite od nejakého starca nenechal vlastne bez boja vylúpnuť oči lyžičkou. To čo za nezmysel?). Tiež tu bolo možno trocha účelovosti - chudák chalan, kam stúpil, tam nejaké nešťastie, nejaká smola. Až v druhej polovici si môže divák trochu vydýchnuť z obáv o chlapca, no čudností aj tak neubudlo. Na druhú stranu ma nadchla technická stránka. Ukazuje sa, že aj v tomto regióne sa dokáže natočiť remeselne špičkovo zvládnutý film. Celkovo mám dobrý pocit, aj napriek negatívam, sa na to pozeralo veľmi dobre. Zbehlo to ako voda a pritom ide o pomerne dlhú stopáž. Aj to niečo znamená. Slušný nadpriemer. 80/100 (25.03.2020)

Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. (13.09.2019)

Knihu Běž, chlapče, běž napsal polský spisovatel Uri Orlev podle svých vzpomínek. Pojednává o jeho životě, kdy utekl spolu s ostatními dětmi z transportu a pak se prodíral sám životem. Potkával lidi laskavé a ochotné pomoci i ty méně ochotné. Nabarvené ptáče je fikcí, Běž, chlapče, běž je podle skutečnosti, v tom je zásadní rozdíl. Překvapuje mě, že Jerzy Kosiński, který je autorem humorného laskavého příběhu Byl jsem při tom, napsal tento brutální kousek, kde se to hemží lidskými hyenami, kteří týrají malého chlapce, zabíjejí zvířata i sebe navzájem. Ze snímku doslova kape brutalita a koncentrovaná deprese. Pokud toto byl záměr, pak se jedná o zdařilý snímek. Václav Marhoul zřejmě zatoužil natočit průlomový snímek, který bude konkurovat Markétě Lazarové. Působí to na mne dojmem, že chtěl natočit hodně úspěšný film, ale tato snaha je příliš zřejmá. Na snímku je patrný velkorysý rozpočet, který umožnil i mezinárodní obsazení, dobré lokace i perfektní kameru. Často je zmiňovaná nadbytečná stopáž, ta mi nevadila, spíš jsem vnitřně zápasila s obsahem. Nemyslím si, že by se mělo zapomínat na bezpráví a utrpení. Otázkou je, zda toto vrstvení násilí a nechutností je tou správnou formou. Vykreslování brutálních scén nastavuje zrcadlo do nitra tvůrce. Nemyslím si, že by se měly špatné věci přehlížet, otázkou je, zda tento způsob vyprávění k dobru věci. Po filmařské stránce nelze nic vytknout, leč obsah je pro mě těžko uvěřitelný. Líčení temnoty nemá být samoúčelné. Není všechno růžové, Marhoulovo ptáče je barveno na černo. Pouze na černo. Malá jiskřička na konci nedokázala přebít přechozí požáry. Přelom v české kinematografii se nekonal. (09.03.2021)

Václav Marhoul mě emocionálně rozmrdal, aniž by se na to zeptal. Nabarvené ptáče je dechberoucí lyrickoepická epopej, která formálně kráčí ve Vláčilových šlépějí, a je na to náležitě hrdá. Film roku a jeden z nejlepších počinů tuzemský kinematografie minimálně za poslední dvě dekády. Bezkonkurenčně. (12.09.2019)