Jesenný almanach

Ohromne nepríjemný a na sledovanie náročný film, oproti ktorému sa aj tie najnepríjemnejšie kúsky európskeho autorského filmu, na čele s Fassbinderovým V roku s 13timi splnmi, javia ako vcelku milé oddychovky. .......... Počiatky Tarrovho štylistického krasokorčuľovania sa zarývajú do diváka s mŕtvolnou vyprahnutou pomalosťou, pričom v ňom zanechávajú hlboké a ihneď hnisajúce trajektórie svojej veľakrát (takmer neustále) neznesiteľnej sugestívnosti. je to portrét najnegatívnejších ľudských stránok, vykreslený spôsobom, ktorý sa bolestivo plazí pod kožou a vytvára dojem nefalšovanej choroby. ....... Celým filmom sa prepletá atmosféra hnitia a ľudského rozkladu (posilnená aj chorobnými odtieňami zelenej, červenej a modrej, vpitými do diegézy filmu). Zaujímavá skúsenosť, som rád, že to mám za sebou a už to nemusím sledovať. (26.10.2014)

Zatímco v předchozích Tarrových filmech byl byt symbolem problémů existenčních, nyní problému existenciálních. Zatímco u předchozích dvou filmů se dalo uvažovat o vztahu mezi vnějšími materiálními otázkami a vnitřní psychikou postav, zde se již (i když ne úplně, i zde totiž hrají zřetele jako finanční tíseň učitele či touha získat byt a peníze od matky jistou roli) autor soustředí primárně na intersubjektivní strukturu vztahů obyvatel jednoho bytu (jenž již není pouhým bytem, ale spíše metaforou, např. místa střetu různých generací apod.). Vzájemná odcizenost a latentní nepřátelství je ze všech "dialogů" (viz uživatel ORIN) patrné, forma zde však má svou důležitost - zejména hra světla. Právě díky světlu odhalujeme skutečnou distanci v zdánlivé blízkosti postav, i v rámci těch nejtěsnějších rozhovorů, kdy se zdá, že si jsou postavy blíž, je povětšinou každá z nich různě nasvícená, což metaforicky naznačuje jejich skutečný nesoulad. A jsou to právě i dialogy a mology postav, kde vězí moje hlavní výtka filmu - ten film, který chce proniknout do hloubky nitra postav, musí mít stejně hluboké a silné myšlenky v nich obsažené, což se zde Tarrovi ještě úplně nepodařilo. (24.12.2014)

Moja prvá skúsenosť s Bélom Tarrom. Pomalý, formálne premyslený film o 5 nesúrodých postavách v stiesnenom priestore mudrujúcich o živote, hodnotách, bolesti, túžbe a strachu. Chvíľu mi trvalo kým som si našiel k filmu cestu. Predsa len detaily na tvár, kde je 80 % monológov bez odozvy, je štýl na aký si treba zvyknúť. Ale po 30 minutách sa pred nami odvíja scenáristický a réžijný opus. Príbeh napreduje. Všetko sa začína preplietať a výsledná myšlienka je akási dekadencia vo vnútri nás všetkých, kde najčistejší pohľad na svet, je kvôli nepriazni často krát odsúdený strašnejšie ako jeho morálne skazené okolie, ktorému chcel pomôcť a v ktorom sa tiež znížil na jeho úroveň. Zbožňujem filmy prebúdzajúce otázky k diskusií a tiež ak majú v sebe nejakú myšlienkovú neukotvenosť. Tarr chcel povedať filmom veľa a som rád, že môžem napísať, že sa mu to podarilo. Jeden z tých filmov čo zostanú v pamäti a keď príde na ne reč bude sa o nich pri pive výborne kecať. (22.08.2014)

LFŠ 2010 | Neoddiskutovatelně jeden z vrcholů Tarrovy tvorby, vycházející ze Sartrovy divadelní hry S vyloučením veřejnosti. V tísnivé atmosféře jednoho zataženého bytu se zvrásněnými zdmi ještě více připomínající stáří a únavu, bytu, který po celý film neopustíme, se mezi jeho obyvateli rozehrává hořké, skvěle napsané, sociální peklo. Na Tarrovy filmy velmi vzácně je použito barev, symbolizující nálady postav. Herci jsou snímani z velké blízkosti - větší vzdálenost je už snímána přes překážky a navozuje pocity klaustrofobie. Všechno podtrhuje minimalistická hudba Mihály Víga, většinou rozklady mollových akordů na elektrickém pianu podpořené silnými basovými tóny. (01.08.2010)

Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit. (19.02.2008)