Svätá krv

Jodorowsky mě udivuje čím dál tím více. Tímto filmem si jasně řekl o místo v mé osobní top 5 režisérů. Ten chlap má neskutečnou fantazii. Jen je škoda, že se věnuje více psaní komiksů než filmařině. Originální příběh (ano opravdu tu jde o příběh), který se ze začátku tváří jako další Jodorowského bizarnost plná prazvláštních postav, se po útěku hlavní postavy Fénixe z ústavu pro choromyslné, mění v karnevalovou noční můru. Opět má snímek vybroušenou pointu, kterou jsem nečekal, i když všechny ingredience k ní vedly, jenže je tu atmosféra, která mě pohltila natolik, že jsem ke konci skoro nedýchal. Axel Jodorowsky, syn režiséra, je v hlavní roli úžasný a to byla prosím jeho první pořádná filmová role. Jinak jsem se o něm dočetl, že se, mimo jiné, živí jako akrobat, takže na kousky, které předvádí asi nepotřeboval dubléra. (30.05.2006)

Mexický režisér Alejandro Jodorowsky natočil tento nevšední horror v koprodukci s Itálií a ač patrně během natáčení zůstal ve své jihoamerické zemi, ten italský vliv jsem povědomě často pocítil... Chvílemi mi Svatá krev připadala, jako kdyby Fellini natočil horror, tudíž mnohé dění zasadil do malebných nočních uliček, cirkusových představení a predostřel (dlouhodobě téměř bezdějovou) mozaiku ve společnosti podivných lidí... Jiné prvky krvavých gore efektů a silná výtvarná stylizace brakových scén mi zase evokovaly italské giallo filmy a hle, jaké jméno scenáristy a producenta na mě vyskočí v závěrečných titulcích – Argento! (ač nikoliv Diaro, ale jeho mladší bratr Claude). Zajímavé... Od Jodorowského jsem viděl pouze westernového Krtka (1970) a zde mám pocit, že se za těch 19 let úspěšně posunul k mnohem celistvějšímu snímku, v němž pořád funguje režisérův divoce surrealistický rukopis, ale zároveň Svatá krev po odplynutí mnoha bizarních scén začne plně fungovat i jako velmi osobitý žánrový film. Od počátku mě bavilo sledovat výjevy znázorňující střety různých světů a předávající někdy i hlubší poselství, jako když ctěné místo svaté komunity jde zmasakrovat bagr pod vedením galantně oděného průvodce, a pouťová atmosféra pouličních a cirkusových atrakcí mě s hudbou a vizuálem dokonale přikovala k bizarnému ději. V rámci žánru se za mě vydařil i nápad s bezrukým ženským monstrem (i s rozehranou příčinou postižení), které si magickou sílou podmaňuje ruky a tělo svého syna – takto sériového vraha proti vlastní vůli, ocitajícího se však spíše v pozici oběti. Nejen závěrečný souboj dvou myslí v jednom těle již dospělého cirkusáka je napínavý, k zdařilým patřilo i zakomponování odkazu na klasiku Neviditelný muž nebo cesta hřbitovem plném zombie se zpětnou přehlídkou nešťastných Fénixových obětí. Po překvapení na závěr s opětovným zásahem reality jsem i přes mírnou utahanost a občas na můj vkus i příliš silnou dávku bizarnosti spokojen, tedy obohacen netuctovým žánrovým zážitkem v dokonalém audiovizuálním provedení. [75%] (28.12.2023)

Ortodoxní Jodorowskyho fanúšikovia môžu byť sklamaní prílišnou "príbehovosťou" Svätej krvi a akousi rozpoltenosťou autorských vízií. Už podľa mien scenáristov je zrejmé, že príbeh by viac sedel Dariovi, avšak Alejandro ho natočil s takou chuťou, že mu to "giallo" skrátka uveríte. Alebo aj nie. Prvá polovica je skôr jeho filmom, tá druhá Leoniho a Argentovým filmom. Odkazy tu máme tentokrát aj na starú kinematografiu, okrem Neviditeľného muža (na ktorého je upozorňované až zbytočne explicitne) vám môže na um vyplávať aj Alonso muž bez rúk. (06.03.2024)

Po neúspešných projektoch Alejandra Jodorowského, ako nikdy nerealizovaný film Dune a ani príliš vydarenom paškvile Tusk (1980), sa tento významný surrealistický režisér nehrnul do ďalších projektov. Nakoniec však v roku 1989 nakrútil tento film, ktorý je presne taký, ako celá jeho filmografia. Je to veľmi spirituálne, ťažko uchopiteľné, hoci tá iracionálna,snová forma vo svojom jadre dáva istý zmysel, avšak je tu natlačených toľko odkazov a kritík na spoločnosť, iné kultúry a náboženstvá, že je to ťažko stráviteľné. A tak mám Jodorowského presne rád. Je to celé tak absurdné, že by jeden neveril, že scenár nebol písaný pod vplyvom halucinogénnych látok. Film sa začína pohľadom na pacienta v psychiatrickej liečebni. Očividne je maník totálne na sračky a z flashbackov sa dozvedáme, že ako dieťa žil z rodičmi v cirkuse. Otec alkoholik, ktorý mal rád iné ženy a matka zase viedla cirkevnú sektu zvanú Svätá krv. Ich spasiteľom nebol Ježiš ale nejaké mladé dievča, ktoré dobili, znásilnili a odrezali ruky. Zomrela vo vlastnej kaluži krvi a s tej kaluže vznikol kostol. Vatikán samozrejme odmieta túto sektu, a tak im zbúrajú kostol. Matka jedného večera nachytá svojho manžela ako si to rozdáva z inou a tak mu poleje rozkrok kyselinou. Muž sa samozrejme nahnevá a tak jej symbolicky odsekne obidve ruky a sám sa zabije. Malí chlapec sa zblázni ale z tohoto zúfalstva ho preberie o niekoľko rokov matka a tak ujde s kliniky. Doslova nahradí svojej mamke ruky a robí za ňu všetko. Po čase svoje ruky nedokáže ovládať, pretože je z matkou nejak telepaticky prepojený. Matka zošalie a rozhodne sa že prostredníctvom týchto rúk zabije každú krásnu ženu, pretože ona kvôli nim stratila všetko. A mladík, vždy keď sa do nejakej krásnej slečny zahladil, netrvalo dlho, a padla jeho rukám za obeť, bolo ich toľko, že by to vystačilo na jeden cintorín. Ako obvykle tu poukazuje Jodorowsky na rozklad spoločnosti aj človeka. Opäť si tu zahralo dosť postihnutých ľudí, znázorňuje sa tu ghetto, prostitútky, bez servítky ale stále v takom svojom svete, v snovom poetickom opare. Ide o koniec 80´s takže mi pochopiteľne soundtrack nesadol ale ináč kinematografická dokonalosť. (18.08.2015)

...nedokážu sdílet obecné nadšení umělcem, u kterého se pořád křičí: "není to dobré? to nechce být dobré" "nedává to smysl? to nemá dávat smysl" "je to pokleslé? to má být pokleslé" "působí to diletantsky? to je naschvál" "je to špatné? nerozumíš, že si z toho tvůrce dělá legraci". Viděl jsem podobné obrazy ve filmu hodněkrát (Dario Argento, Ulrike Ottinger! a ostatně Black Moon od Louise Malla), byly mnohem lépe udělané (namátkou i ten náš nebohý Jakubisko - a ostatně - kde to bral on, že? Fellini...). Podobných výjevů se dá za odpoledne vymyslet tucet, jsou to pouhé figury v toku vyprávění, nezkvalitňují dílo ani kdyby to celé byla jedna velká čítanka tarotu itself. Ta dryjáčnickost tady mi nikdy nikde moc nesedla, ale respektuju obdiv ke kolotočářství jako jednu z opakovaně se vracejících podob nostalgie a touhy po svobodě (od Le Six po Wenderse a Ivana Fílu). O žádném opravdovém duchovnu v tomhle dílku se nedá hovořit - portrét kultu je spíš šprýmovný, zbytek je kýč ("že to je kýč? to má být kýč"). Několikrát mi ve filmu vytanulo, že "na Jižní Ameriku asi super" - lacinost by mi nevadila, kdyby neměla tak debilně telenovelí podobu a takovou ambici. Když jsem se ptal příbuzné, co navštívila před pár lety Jodorowského přednášku v Praze, zda TOTO viděla, řekla: "ne, ale když on byl i ve svých takřka devadesáti TAK sexy" - asi ten kult tedy bude i o tom. U Svaté hory jsem byl ještě ochotný předpokládat, že něčemu úžasnému nerozumím (přinejmenším až do toho idiotského závěru). Když nám o tom přednášel doc. Jozef Cseres jako o novém typu kinematografie - wau! -, byl jsem ochotný odhlédnout od toho, že on sám se poněkud do osoby zvráceného génia zacházejícího s nejtajnějšími světahybnými symboly projikuje (což je v případě akademického živnostníka přeci jen trochu legrační, ale mých tehdejších 27 let se ještě nechalo snadno obelstít). Dneska vidím v Jodorowském přinejlepším zručného fabulátora (narativ nebyl špatný), v horším případě komediantského podvodníka, co umí ve své gnózi pro střední stav správně zaťukat tu na tajemno, tu na téma spásy anebo násilí, tu na téma mysticismu spojeného se satanismem. Lynchovi i Žulawskému toto šlo líp včetně řemesla. (24.01.2021)