Svätá krv

...nedokážu sdílet obecné nadšení umělcem, u kterého se pořád křičí: "není to dobré? to nechce být dobré" "nedává to smysl? to nemá dávat smysl" "je to pokleslé? to má být pokleslé" "působí to diletantsky? to je naschvál" "je to špatné? nerozumíš, že si z toho tvůrce dělá legraci". Viděl jsem podobné obrazy ve filmu hodněkrát (Dario Argento, Ulrike Ottinger! a ostatně Black Moon od Louise Malla), byly mnohem lépe udělané (namátkou i ten náš nebohý Jakubisko - a ostatně - kde to bral on, že? Fellini...). Podobných výjevů se dá za odpoledne vymyslet tucet, jsou to pouhé figury v toku vyprávění, nezkvalitňují dílo ani kdyby to celé byla jedna velká čítanka tarotu itself. Ta dryjáčnickost tady mi nikdy nikde moc nesedla, ale respektuju obdiv ke kolotočářství jako jednu z opakovaně se vracejících podob nostalgie a touhy po svobodě (od Le Six po Wenderse a Ivana Fílu). O žádném opravdovém duchovnu v tomhle dílku se nedá hovořit - portrét kultu je spíš šprýmovný, zbytek je kýč ("že to je kýč? to má být kýč"). Několikrát mi ve filmu vytanulo, že "na Jižní Ameriku asi super" - lacinost by mi nevadila, kdyby neměla tak debilně telenovelí podobu a takovou ambici. Když jsem se ptal příbuzné, co navštívila před pár lety Jodorowského přednášku v Praze, zda TOTO viděla, řekla: "ne, ale když on byl i ve svých takřka devadesáti TAK sexy" - asi ten kult tedy bude i o tom. U Svaté hory jsem byl ještě ochotný předpokládat, že něčemu úžasnému nerozumím (přinejmenším až do toho idiotského závěru). Když nám o tom přednášel doc. Jozef Cseres jako o novém typu kinematografie - wau! -, byl jsem ochotný odhlédnout od toho, že on sám se poněkud do osoby zvráceného génia zacházejícího s nejtajnějšími světahybnými symboly projikuje (což je v případě akademického živnostníka přeci jen trochu legrační, ale mých tehdejších 27 let se ještě nechalo snadno obelstít). Dneska vidím v Jodorowském přinejlepším zručného fabulátora (narativ nebyl špatný), v horším případě komediantského podvodníka, co umí ve své gnózi pro střední stav správně zaťukat tu na tajemno, tu na téma spásy anebo násilí, tu na téma mysticismu spojeného se satanismem. Lynchovi i Žulawskému toto šlo líp včetně řemesla. (24.01.2021)

Santa sangre je mnou dlouho(ale opravdu dlouho) odkládanej kousek. Zdejší obsah zněl celkem zajímavě. Z filmového zpracování jako takového mám rozporuplný pocity. Rozhodně nejde o špatnej film. Jen je to o5 film kterej se mi jako celek špatně hodnotí. Nemůžu říct, že by mi svým pojetím(zpracováním) až tak posadil do kolen ale pár scén mi z filmu v paměti rozhodně utkví. 3hvězdy. (15.09.2023)

Rozhodně nejlepší a hlavně filmařsky nejvyspělejší Jodorowského film, který netrpí neduhy jeho předchozích filmů - zdá se mi, že se Jodorowsky v předchozích filmem až příliš nechal unést svou estetikou a symbolikou a chyběl mu zdravý odstup. Svatá krev je však výborně vyváženou záležitostí (že by kladný vliv producenta Claudia Argenta?). Dost možná to nejlepší, co jsem viděl na LFŠ '08. (04.08.2008)

Religiozní surrealismus. Vysoká škola bizaru. Vidět jednou, vidět navždy. Santa sangre. Dílo blázna, který zešílel při četbě modlitebních knížek. Pouštějí ho jednou za čas ven, aby si mohl natočit další chorou vizi o bezrukých lidech, krvavých jezerech, transexuálních zápasnících, víře v krutého Boha, zmrzačování... a nezapomínejte na POHŘEB SLONA. V cirkuse umřel slon. Je třeba vykopat obrovskou propast, aby se do ní mrtvý slon vešel. Vystrojte pohřební průvod. Povezeme slona do hrobu. Nasaďte si svěrací kazajky a hrejte na klavír. Krá krá! Zpátky do blázince. Zpátky do blázince! (07.11.2006)

Na Jodorovského zdánlivě krotké, ale jeho rukopis tu je. Vlastně jen zpočátku se celý příběh jeví až příliš všední, dokud nezačne být prokládán bizarními a působivými scénami. Ty samozřejmě diváka znalého režisérova díla nezaskočí ani nešokují, ale to myslím nevadí, protože fantazie v nich je. Fascinující pohřeb slona i s netradičním zakončením, boj o chrám, náznak ukřižování mezi slepicemi, taneční čísla sršící energií. A nechybí krev, symbol života a víry. Ruce - jeden z motivů a symbol nikoliv svobody, nýbrž otroctví. Chvílemi jsem měl pocit, jako by filmem probleskával Kabinet doktora Caligariho. Nemám rád cirkus, tady mi kupodivu nevadil snad proto, že je dějištěm klíčových událostí. Do jistě míry surrealistické, byť Jodorovský se ve svých fantaziích tentokrát poněkud krotil. Většina střípků se složí směrem k závěru. Život, smrt, smutek, radost. Mám Jodorovského filmy rád, jelikož film je médium vizuální a on si toho je plně vědom. Zdejší obsahy prozrazují až příliš, a tak je lepší nečíst si je, což jsem naštěstí udělal. (15.09.2023)