Metallica: Some kind of monster

Dokument, víc než jen o Metallice o "normálních" vztazích mezi lidmi svázaných velmi dlouhodobou spoluprací. Ponorková nemoc uprostřed statisícových davů. Co na tom že je to Metallica, co na tom že je to největší rockový bordel ever, tady boduje šest úplně normálních chlapů v místnosti a rozhovory, z jejichž obyčejnosti a samozřejmosti s jakou doprovází jakýkoli kreativní proces, kdekoli na světě, až mrazí. Mezi hudebními dokumenty tak patří k jasné špičce. 8/10 (06.12.2013)

Vzhledem k tomu, že Metallicu už od pubertálních let považuju za absolutně nejlepší kapelu, těžko může bejt moje hodnocení objektivní. Ale to, že mě těch 140 minut ani na chvíli nenudilo bude asi mít ňáký opodstatnění. Výborně udělanej dokument, kterej sirově sleduje práci muzikantů na nové desce, jejich hádky a konflikty a cestu téměř od rozkladu až po pozvolné stavění se na nohy. Film není nijak uměle přikrášlován, jde až na dřeň a některé promluvy ať už Jamese Hetfielda, Larse Ulricha nebo třeba Dave Mustaina zasáhnou mnohem víc, než herecký výkony pravých herců v těch nejlepších filmech. (02.08.2011)

Ale picu uzenu dobre... pozeral som sa na chlapikov, ktorych som mal v oblube a teraz vidim, ze Hetfield je prijebany curak, ktory len hovori o svojich pocitoch a clovek caka kym sa rozplace, Ulrich je nenazrany chuj, ktory sere na posolstvo Metallici a najradsej by hral posrany POP. Hammett len sedi a pozera a prosi boha pana, aby sa uz rodicia Lars a Jimmy nehadali a on si mohol hrat svoje sola. Jediny normalny je tam Newsted, ktory urobil dobre ze odisiel. Z legendy sa stala banda uplakanych kokotkov, ktorych rozmaznali prachy... (18.08.2015)

Zde je pro mě bez debaty 5* jasná volba. Dokument o oblíbené kapele, o jejich ''skoro'' rozpadu a následném sjednocení, a o jednotlivých vztazích mezi ostatními členy, do kterých vás to okamžitě vtáhne a jen tak rychle nepustí. Je to snad jediný film, u kterého mě zajímalo, jestli skončí happyendem a opravdu tak skončil viz. alba St. Anger a Death Magnetic. Jediná škoda je pouze absence sól v zmiňovaném St. Anger :). A nezapomenu ještě dodat, že po zkouknutí opravdu Metallicu poznáte. (09.02.2010)

V druhé polovině osmdesátých let duněla první tři alba Metallicy takřka denně v mých uších, avšak později se zvuk kapely s mými potřebami poněkud rozešel. Ani jinak docela slušné album St. Anger ze mne již fanatického fanouška kapely neučinilo. Sledovat problémy jeho vzniku bylo vcelku zajímavé, ale trio milionářů mne tak nějak nepřesvědčilo o tom, že "upřímnost před kamerou" není trochu přehrávaná. Abych jen nehaněl, tak každý záblesk živého hraní má své kouzlo, Larsův otec je parádně upřímný týpek a hledání nového basáka mělo tu správnou šťávu. (27.12.2011)