Futbaloví chuligáni

(Budu spoilerovat.) Celý příběh je tak trochu nerealisticky chtěně dramaticky vyhrocený, ale dejme tomu, že ten oblouk přijmu tak, jak je, a budu ho respektovat. Stejně mě ale strašně rozčiluje, že Elijahova postava trochu nepřímo a hodně přímo může za zničení životů obou bratrů. Jeden je mrtev v přímé souvislosti s jeho rozhodnutími a druhý, který už byl vykoupen, rovněž kvůli němu přišel o zdraví, o bratra, o ženu i o dítě. To je trauma jako blázen a břímě viny tak na tři filmy, takže mi přijde až urážlivé, že Elijah si z toho vezme "ponaučení", vrátí se do Ameriky a pokračuje přesně tam, kde skončil, aniž by přijal byť jen špetku odpovědnosti za svoje počínání. Krom toho si myslím, že atmosfericky se dalo z námětu vytěžit mnohem, mnohem víc než jen slow-mo záběry na krev létající z mnoha úst za doprovodu nějaké písničky nebo veselé montáže s voiceoverem za doprovodu jiné písničky. Jednou jsem při procházce po městě sledovala jakési policejní manévry - obrněná auta, koně, těžkooděnci - na Václavák, protože mě zajímalo, jestli už nastává konec světa, a podle temného řevu, co se tam odsud ozýval, jsem si myslela, že jo, ale byli to jenom hooligáni skandující smrt smrt a mávající vlajkami cestou na Letnou, což jsem shodou okolností měla při cestě k domovu, tak jsem šla za nimi. Bylo to jako takový ten dlouhý sledovací záběr v uprchlickém táboře z Potomků lidí (ať zůstanu tématická s Charlie Hunnamem). Masa lidí, bezvýznamnost jedince, zvuky připomínající střelbu, kouř z dýmovnic a urputný pocit, že velký průser je špičkách prstů natažené ruky, přesná hranice mezi strachem a zvědavostí. A to se tam reálně nic nestalo, banda chlapů "jenom" přešla z místa A do místa B a poházela kolem cesty něco nepořádku, ani jsem neviděla nikoho se prát. Hooligans pracuje s mnohem dramatičtějšími a tragičtějšími událostmi, ale tomu pocitu vystrašeného vzrušení se jim nepodařilo ani přiblížit. (29.09.2017)

Vynikající film o fotbalových fanoušcích. Hooligans se snaží dívat se na fotbalové fanoušky z jiné stránky a snaží se jasně ukázat, že fotbal rozhodně není o tom dát si někde mimo stadion pořádně do huby. Zároveň se pokouší poukázat , co všechno může fanouška takové fandění stát. Řeknu Vám, že po poslední bitce jsem se necítil zrovna nejlépe a dokonale jsem si uvědomil, že fotbal je jen hra a každý by se měl chodit na zápasy bavit a smát a ne přizabít člověka jen proto, že fandí jinému klubu. Dal bych s čistým svědomím pět hvězdiček, ale za Elijahu Wooda v hlavní roli nemohu, protože on rozhodně není žádný drsňák, který by mohl důvěryhodně zahrát takovéto role. (25.09.2008)

Rozhodně zajímavý a do sebe vtahující film, realita filmu drásá, ale skutečnost bude ještě mnohem horší. Elijah Wood mě mile překvapil, před shlédnutím filmu jsem o dobře zvoleném castingu pochyboval, v průběhu filmu se mé pochybnosti rozplynuly. Zavádějící je v českém kontextu srovnání s filmem Proč?, více než dvacet let mezi daty vzniku obou filmů je velmi znát, Proč? je spíše o asociálním chování obecně navázaném na fotbal, Hooligans podobně jako Klub rváčů tak trochu i o nedostatku adrenalinu v životě mladých západoevropských pubescentů a o jeho vyvolávání v prostředí pouličních bitek. Atraktivní klipovost natočení bitek přispívá k rozporuplnému dojmu - je toto sebedestruktivní trávení volného času pouze odsouzeníhodné, nebo má i nějaké kladné a obohacující stránky? Co chybí v životech mladých relativně velmi bohatých Evropanů, že dobrovolně podstupují martýrium bolesti, krve a tržných ran (a to v tom lepším případě)? Tenhle film nedává odpovědi, ale klade otázky... a to není málo! Možná tedy ta dříve zmíněná pararela s českým předchůdcem má smysl... Proč? (19.04.2007)

Mám rád fotbal, nemám rád lidi, kteří si u něho honěj svý zastydlý ego. Neříkám, že nefandím, nebo že občas nevyřknu nějakou tu nadávku směrem k tomu, co se odehrává na hřišti, ale to je asi tak všechno. A tím se dostáváme k paradoxu filmu, že i hooligans jsou normální lidi. Tedy...jak kteří. Můžu vám říct, že o mém hodnocení nejvíce rozhodla scéna "rande v pubu v Millwallu." Jo a, prosím vás, neříkejte "kopaná!" (29.03.2006)

Predstavte si futbalový zápas, kde hrajú proti sebe dve silné mužstvá, zato plné primitívnych idiotov. Začnú hrať, postupne zápas prerastá v šarvátky a bitky so zlomenými nohami, neskôr si začnú hráči strielať aj vlastné góly a nechýba ani jeden mŕtvy na ihrisku. Hráči nie sú schopní sa riadiť pokynmi trénerov. Rozhodca je žena, ktorá sa snaží tento zápas dopískať až do konca, aj keď s mnohými žltými a červenými kartami. Aj takýto zápas ale môže byť zábavný, aj keď som vošiel na nesprávny štadión. (09.06.2012)