Podivná pohostinnost

Walken a jeho až do omrzení opakovaná vousatá historka ftw! Tihle lidé jsou vždy podezřelí a možná i nebezpeční, jelikož kromě špatné krátkodobé paměti existuje i reálná možnost, že chtějí touto taktikou dosáhnout něčeho nekalého. Everettovi to přes nakynuté trapézy bohužel nedocvaklo. Jinak je to jeden ze slabších benátských filmů, přestože Schraderův cíl vytvořit hustou atmosféru je zde cítit mohutně, navíc neustále zdůrazňován sytě orchestrální Badalamentiho kompozicí. Oceněníhodný je, především v účesech a oblečení, hezky zachycený styl raných devadesátek - kdyby byla Podivná pohostinnost natočena o takové dva tři roky dříve, rozhodně by byla esteticky nepříjemnější. Jednotlivé snahy filmu se bohužel průběžně navzájem vyrušují, některé zajímavé náznaky jsou rozvedeny a jiné ne, takže nakonec opět vznikla klasická schraderovská naondulovaná ani ryba ani gondola. A Zvonice sv. Marka násilně zakomponovaná do každého záběru v okolí Walkenova balkonu byla dost otravná (jako upozornění na Benátky zbytečné, jako falický symbol příliš očividné). (12.12.2020)

PODIVNÁ POHOSTINNOST nezradila pověst svého režiséra: je víc zajímavá než zvlášť nadprůměrná, víc provokující než povznášející. Říkám takovým filmům „loutkohry“: své spíše jednorozměrné postavy-typy vedou nečekanými cestami k šokujícím koncům. Naštěstí Schraderova poučená režie, konkrétně mizanscéna [ve smyslu „aranžmá“ filmového prostoru, tj. způsobu, jakým jsou vybrány, zaplněny a snímány interiéry a exteriéry], dává filmu texturu smyslné dekadence. Tuto sarkastickou moralitu o jednom partnerském vztahu v krizi řadím mezi své aktuální „guilty pleasures“ (stydlivé libůstky); sedí to hlavně na Christophera Walkena s jeho nestálým italským přízvukem a nezdravě opakovanou historkou o otcově šedivějícím kníru. Film je zkrátka tím lepší, čím víc ho berete s nadhledem, a určitě patří mezi ty zábavnější benátské dekadence (následujíce tak SMRT V BENÁTKÁCH a TEĎ SE NEDÍVEJ). (07.10.2007)

Podivná pohostinnost od začátku tak trochu koketovala s o pár let starším Scottovým Hladem. Byla to ale jen moje přebujelá fantazie, v které jsem se zamotala ještě beznadějněji než naše mladá znuděná dvojice v uličkách divukrásných Benátek. Atmosféra slibující něco "zakázaného" vyšla skoro naprázdno, stejně jako Walkenovo charisma. Kromě přiznání dámy ze spřáteleného páru, že se na spící dvojici, která ráno postrádala oblečení, jen dívala, se dohromady nic nestalo. Ani stížnosti na bolení zad nevyústily ve vplétání do kola! Takže 3* - za Benátky a za to, že se filmu dařilo mě 107 minut nestydatě balamutit. (09.08.2007)

Vskutku velmi podivuhodný a zvláštní film. Zároveň také místo mého prvního setkání s hereckou osobností jménem Rupert Everett, jehož jméno jsem si doposud spojovala s filmem s okouzlujícím názvem "Dellamorte Dellamore". Tím nejkrásnějším, uprostřed toho labyrintu podivností, italských uliček, jednoho velkého, krásného domu a historek o otci, pro mne byla andělská Natasha Richardson. (29.05.2009)

Cizí lidé v cizím městě… romantická idylka pozvolna přerůstající v psychoteror. Film plný nezodpovězených otázek (vždyť Walkenova postava je na jejich nezodpovídání postavena). Ač situovaný do prosluněných Benátek, rájem tisíců turistů, svým vyzněním připomínající bloudění dvou ztracených duší osamělým, v mlze zahaleným teritoriem. Buď šlo o velice sofistikovanou metaforu čehosi normálního, nebo o příliš tajemný thriller o něčem hodně nenormálním. Budete-li mermomocí chtít odpovědi, musíte si je domyslet, tohle bych filmu nevyčítal, právě díky spoustě „proč?“ je tak znepokojivý, vzrušující a děsivý. Nevhodná mi přišla jeho délka. Skoro dvě hodiny zpočátku hustou atmosféru postupně ředí až mi ke konci bylo víceméně jedno, kdo, koho a proč. Pomohla by redukce dialogů o všedních věcech, nebo jsou právě ony klíčem k celému filmu? Myslím, že zde bylo zaděláno na hodně silný divácky zážitek, co naplat… 70% (03.11.2008)