Podivná pohostinnost

V tomto erotickém thrilleru bude mladý anglický pár na dovolené v Benátkách podléhat svádění záhadného, staršího páru. Mary a Colin přijeli do Itálie, aby si vyjasnili budoucnost jejich vztahu, který se potýká s problémy. Brzy se seznámí s Robertem, záhadným majitelem pitoreskního baru. Ten je velkoryse rozmazluje spoustou vína a baví barvitými historkami ze svého dětství, které strávil s brutálním, dominantním otcem. O něco později, opilí a ztracení v labyrintu starobylého města, se pár znovu setkává s Robertem, který je ubytuje ve své velkolepé vile. Seznámí se také s jeho ženou Caroline , která trpí strašlivými bolestmi zad a zjevnou emocionální nestabilitou. Colina a Mary tento okouzlující starší pár fascinuje, a i když je zneklidňují jejich zjevné problémy, postupně se zapojují do jejich emocionálních a sexuálních her, které však náhle vyústí v násilí. Paul Schrader natočil tento snímek podle scénáře Harolda Pintera, jenž je adaptací románu Iana McEwana. Natasha Richardson si do té doby zahrála například ve Schraderově filmu Patty Hearst, jenž je portrétem dědičky novinového deníku, z níž se stala teroristka (07.08.2007)

Moc dobře si pamatuji, jak jsem se cítila, když jsem četla předlohu k tomuto filmu - jednoduše, strašně. Ian McEwan je můj nejmilejší autor, ale úplně si nelibuji v jeho nejznámějších knihách, kterou je např. Betonová zahrada, spíš se mi líbí "odlehčené" verze jeho tvorby, ne úplné začátky. Tam samozřejmě Cizinci ve městě nepatří, ti jsou také děsiví, nechutní, ponuří a docela mě překvapilo a potěšilo, jak film předloze odpovídal. Správně je použit minulý čas, protože stejně se nakonec našlo pár zcela zásadních odchylek. SPOILER V knize např. čin zůstane nepotrestán a po jeho provedení i cosi pokračuje, což jej činí o trochu děsivějším, byť je to v knize popsáno jako náznak (směsice těl na podlaze) SPOILER. A hlavní věc, ve filmu je děj umístěn do Benátek. Nepamatuji si, že by v knize bylo přímo určené, ve kterém městě pár tráví svou dovolenou. Tím je konstantní ztracenost a malátnost jich obou ještě podtržena. Bloudí ve městě beze jména a bloudí i sami se sebou a v sobě. Musím říct, že filmové zpracování je ale i přes pár nepřesností (pořád nechápu, proč to nemůže být jako přes kopírák s knihou) velice zdařilé a že se opravdu povedlo. (16.09.2022)

PODIVNÁ POHOSTINNOST nezradila pověst svého režiséra: je víc zajímavá než zvlášť nadprůměrná, víc provokující než povznášející. Říkám takovým filmům „loutkohry“: své spíše jednorozměrné postavy-typy vedou nečekanými cestami k šokujícím koncům. Naštěstí Schraderova poučená režie, konkrétně mizanscéna [ve smyslu „aranžmá“ filmového prostoru, tj. způsobu, jakým jsou vybrány, zaplněny a snímány interiéry a exteriéry], dává filmu texturu smyslné dekadence. Tuto sarkastickou moralitu o jednom partnerském vztahu v krizi řadím mezi své aktuální „guilty pleasures“ (stydlivé libůstky); sedí to hlavně na Christophera Walkena s jeho nestálým italským přízvukem a nezdravě opakovanou historkou o otcově šedivějícím kníru. Film je zkrátka tím lepší, čím víc ho berete s nadhledem, a určitě patří mezi ty zábavnější benátské dekadence (následujíce tak SMRT V BENÁTKÁCH a TEĎ SE NEDÍVEJ). (07.10.2007)

Walken a jeho až do omrzení opakovaná vousatá historka ftw! Tihle lidé jsou vždy podezřelí a možná i nebezpeční, jelikož kromě špatné krátkodobé paměti existuje i reálná možnost, že chtějí touto taktikou dosáhnout něčeho nekalého. Everettovi to přes nakynuté trapézy bohužel nedocvaklo. Jinak je to jeden ze slabších benátských filmů, přestože Schraderův cíl vytvořit hustou atmosféru je zde cítit mohutně, navíc neustále zdůrazňován sytě orchestrální Badalamentiho kompozicí. Oceněníhodný je, především v účesech a oblečení, hezky zachycený styl raných devadesátek - kdyby byla Podivná pohostinnost natočena o takové dva tři roky dříve, rozhodně by byla esteticky nepříjemnější. Jednotlivé snahy filmu se bohužel průběžně navzájem vyrušují, některé zajímavé náznaky jsou rozvedeny a jiné ne, takže nakonec opět vznikla klasická schraderovská naondulovaná ani ryba ani gondola. A Zvonice sv. Marka násilně zakomponovaná do každého záběru v okolí Walkenova balkonu byla dost otravná (jako upozornění na Benátky zbytečné, jako falický symbol příliš očividné). (12.12.2020)

Podivná pohostinnost od začátku tak trochu koketovala s o pár let starším Scottovým Hladem. Byla to ale jen moje přebujelá fantazie, v které jsem se zamotala ještě beznadějněji než naše mladá znuděná dvojice v uličkách divukrásných Benátek. Atmosféra slibující něco "zakázaného" vyšla skoro naprázdno, stejně jako Walkenovo charisma. Kromě přiznání dámy ze spřáteleného páru, že se na spící dvojici, která ráno postrádala oblečení, jen dívala, se dohromady nic nestalo. Ani stížnosti na bolení zad nevyústily ve vplétání do kola! Takže 3* - za Benátky a za to, že se filmu dařilo mě 107 minut nestydatě balamutit. (09.08.2007)