Podivná pohostinnost

"Takže tohle je muzeum starých dobrých časů ??" Tak to ani náhodou !! Jen další (polo)šílený magor na soupisce rolí skvostného démona Walkena - Byť ten si tentokrát s Helen Mirren nemá co vyčítat..;) - ve velmi velmi zvláštním snímku šíleného génia Paula Schradera.. Ve snímku s úplně jiným vyvrcholením, než by jeden od erotického thrilleru čekal..;) Velmi bizarní film s až děsivou atmosférou, z něhož by měl jistě perverzní básník Ian McEwan velkou radost.. (03.06.2016)

Labyrint Benátek pod žhavým sluncem se v noci promění na místo plné tajemství. Miluji Benátky. Spletité uličky, můstky a mosty, voda šplouchající v četných kanálech, gondoly tiše se pohupující na vlnkách, smích a hejna holubů (karneval byl tentokrát vynechán). Tahle procházka je však tajuplná, umocněná poetickou kamerou a hudbou, co se zadírá až pod kůži. Nejen historka s knírkem připomene Smrt v Benátkách...Ústřední herecká čtveřice je skvělá po všech stránkách. Jakmile se na scéně objeví Walken, nabere snímek podivný neklid, který logicky vyústí v tragedii. Předloha je jednou z mála knih od McEwana, kterou jsem zatím nepřečetl (budu se do ní muset pustit). Možná bych mohl být trochu zklamán, že film nešel až na dřeň (McEwan si libuje ve zvrhlostech, což ukázal již ve své prvotině Betonová zahrada), že Everetta neznásilnili, že Richardsonová nebyla bičována důtkami s háčky a že je nakonec oba nevyvrhli.....přesto jsem si snímek užil a propojil si ho se vzpomínkami na krásné město ve slunné Itálii... (19.01.2015)

PODIVNÁ POHOSTINNOST nezradila pověst svého režiséra: je víc zajímavá než zvlášť nadprůměrná, víc provokující než povznášející. Říkám takovým filmům „loutkohry“: své spíše jednorozměrné postavy-typy vedou nečekanými cestami k šokujícím koncům. Naštěstí Schraderova poučená režie, konkrétně mizanscéna [ve smyslu „aranžmá“ filmového prostoru, tj. způsobu, jakým jsou vybrány, zaplněny a snímány interiéry a exteriéry], dává filmu texturu smyslné dekadence. Tuto sarkastickou moralitu o jednom partnerském vztahu v krizi řadím mezi své aktuální „guilty pleasures“ (stydlivé libůstky); sedí to hlavně na Christophera Walkena s jeho nestálým italským přízvukem a nezdravě opakovanou historkou o otcově šedivějícím kníru. Film je zkrátka tím lepší, čím víc ho berete s nadhledem, a určitě patří mezi ty zábavnější benátské dekadence (následujíce tak SMRT V BENÁTKÁCH a TEĎ SE NEDÍVEJ). (07.10.2007)

Podivná pohostinnost od začátku tak trochu koketovala s o pár let starším Scottovým Hladem. Byla to ale jen moje přebujelá fantazie, v které jsem se zamotala ještě beznadějněji než naše mladá znuděná dvojice v uličkách divukrásných Benátek. Atmosféra slibující něco "zakázaného" vyšla skoro naprázdno, stejně jako Walkenovo charisma. Kromě přiznání dámy ze spřáteleného páru, že se na spící dvojici, která ráno postrádala oblečení, jen dívala, se dohromady nic nestalo. Ani stížnosti na bolení zad nevyústily ve vplétání do kola! Takže 3* - za Benátky a za to, že se filmu dařilo mě 107 minut nestydatě balamutit. (09.08.2007)

Walken a jeho až do omrzení opakovaná vousatá historka ftw! Tihle lidé jsou vždy podezřelí a možná i nebezpeční, jelikož kromě špatné krátkodobé paměti existuje i reálná možnost, že chtějí touto taktikou dosáhnout něčeho nekalého. Everettovi to přes nakynuté trapézy bohužel nedocvaklo. Jinak je to jeden ze slabších benátských filmů, přestože Schraderův cíl vytvořit hustou atmosféru je zde cítit mohutně, navíc neustále zdůrazňován sytě orchestrální Badalamentiho kompozicí. Oceněníhodný je, především v účesech a oblečení, hezky zachycený styl raných devadesátek - kdyby byla Podivná pohostinnost natočena o takové dva tři roky dříve, rozhodně by byla esteticky nepříjemnější. Jednotlivé snahy filmu se bohužel průběžně navzájem vyrušují, některé zajímavé náznaky jsou rozvedeny a jiné ne, takže nakonec opět vznikla klasická schraderovská naondulovaná ani ryba ani gondola. A Zvonice sv. Marka násilně zakomponovaná do každého záběru v okolí Walkenova balkonu byla dost otravná (jako upozornění na Benátky zbytečné, jako falický symbol příliš očividné). (12.12.2020)