Krvavý šport

Z dětství protkaného ústními souboji o to, zda je lepší neduživý belgičánek, co se vlastní pílí propracoval k velkému bojovníkovi či dva steroidoví šašci Arnie a Sly, ve mě tento film zůstal uložen jako nejesenciálnější Van Damme. A je to asi pravda. Tehdy mi ovšem unikal obludný rozměr snímku. Zápletka je postavena na tom, že Frank Dux, elitní voják prchne na ilegální kumite turnaj navzdory nadřízeným a to proto, aby pokračoval v tradicích bojového umění a poctil tím svého japonského mistra, který ho vycvičí jako vlastního. Spojení tohoto motivu (silně podpořeného retrospektivním podáním jeho "cesty" k "síle" se spoustou "mouder" o podstatě karate) s krvavostí probíhajícího turnaje, kterému se sice snaží dát JCVD hlubší rozměr při rozhovorech s novinářkou, s níž si padnou do oka, je přinejmenším bizarní. Obzvlášť když ostatní bijci jsou přehlídkou natvrdlých křupanů či polokomických figur, v nichž by ducha bojového sportu jen tak nevykřesal. Má-li to být protipól k Frankovi, jenž se promeditovává k vítězství a je vrcholem nezkaženosti, pak nefunguje čistě proto, že i on je brutální a někdy i nefér (viz útok do slabin, nejzákeřnější možná věc). A nejlegračnější je, jak se bere vážně a snaží se napodobovat Bruce Leeho (co se týče jeho typického zamrznutí po zasazení úderu spojeného s křikem, vyjadřujícího pozastavení nad vlastní mocí). Co u Bruce vedlo k fascinaci diváků (Bruce sám totiž působil, jako by ho jeho vlastní síly přesahovaly a v onom spočinutí jako by se sám divil vlastním schopnostem), zde naráží na neuvěřitelnou topornost Van Dammeova projevu a hlavně právě tyto scény slouží k přesvědčení ostatních (novinářka, Frankovi nadřízení) o smysluplnosti akce. ________Kromě takto bizarního pojetí hrdiny a filosofie bojových umění ovšem vše bezvadně béčkově funguje a je to prima sekanice se spoustou kvalitních a snadno zapamatovatelných protivníků a soubojů. (04.04.2007)

Film "Krvavý sport" mě v dětství doslova vychoval (ještě spolu s filmem Komando a mými rodiči ... ). Je to film o "kumite", o zápasech v bojových uměních. Nic víc, jednoduchá myšlenka, vezme se pár více či méně úřadujících mistrů různých stylů a natočí se na kameru, jako by si to rozdávali ve skutečnosti. Kolem toho nějaká ta omáčka, překrásná ženská postava a je to. Krvavý sport byl vyloženě povedený a pro milovníky bojových umění ve filmu to byla prostě pecka. Za neskutečně nízký rozpočet se podařilo natočit film s velice dobře choreograficky zvládnutými souboji, skvělou atmosférou 80. let, perfektní hudbou 80. letech, mladým Van Dammem v neskutečné formě a jako třešnička na dortu jeho úhlavní nepřítel a záporák, asijský mistr v bodybuildingu a kungu fu, Bolo Yeung, který rovněž jako Van Damme, díky tomuto filmu získal jistou pozornost i na západě (nehledě na to, že v Asii točil ještě za života Bruce Leeho a natočil snad stovky akčních béček...). Krvavý sport je samozřejmě pro mne velká nostalgie. Ale i po dnešním kritickém shlédnutí musím uznat, že se možná nějakou náhodou opravdu tenkrát povedl a odstartoval řetěz napodobenin ala Karate tygrů (vím, jednička vznikla dřív), dalších dílů Krvavého sportu (již bez Van Damma), Kickboxerů a dalších desítek "béčkových karate filmů", z nichž se podle mne ale ani jeden, této klasice nevyrovnal. Tento film nesl kouzlo v tom, že nestál jen na Van Dammovi, který v něm předvedl jen pár soubojů plus výborně ztvárněný výcvik, ale stál na uceleném systému soubojů bojovníků různých národností a stylů. A nemyslím, že to byli nějací amatéři, kvalita toho, co před kamerou předvádí je z hlediska bojových sportů jako takových neuvěřitelně vysoká. Souboje jsou výborně sestříhané, zpomalené záběry na svoji dobu kvalitní, čas soubojů krátký přesně jako ve skutečnosti ... v podstatě rozhoduje v takových a podobných turnajích jen pár dobře mířených úderů, boje trvají pár minut, někdy i vteřin. Člověk, kterého bojová umění nikdy nezajímala a nemá rád béčkové akční filmy tento film rozhodně neocení, ve svém žánru je to ale naprostá klasika, která se Van Dammovi nepodařila překonat ani jeho režisérským debutem "Quest" a ani ničím jiným... Zajímavostí je, že režisér Newt Arnold natočil tento svůj poslední film v 66 letech. Odkaz na skutečný život Franka Duxe je podle mnoha zdrojů nesmysl. Dux měl být údajně členem nějaké tajné služby a při výkonu své "mise" se dostal mezi asijskou mafii a byl okolnostmi donucen bojovat v kumite, které nakonec vyhrál ... Později se zjistilo, že Dux je velký lhář a spoustu skutečností o svém životě si vycucal z prstu ... (20.12.2007)

Docela v pohodě film, když jste schopní přijmout tu naprostou naivitu. "Krvavý sport" obsahuje vše co má bojové béčko z 80. let z produkce Cannonu mít. A to hodného šikmookého mistra u kterého hlavní hrdina absolvuje tvrdý trénink. Dále namakaného a podlého záporáka, který ze začátku vyhrává, ale pak stejně dostane do držky, a nakonec nesympatická rádobyhezká ženská (která naprosto neumí hrát) do které se hlavní hrdina zamiluje. Jean-Claude Van Damme podává roztomile sračkovej výkon, což ovšem vynahrazuje roznožkama a všema těma kopama a cvikama. Akorát jsem nestihnul tu komickou figurku jménem Jackson co vypadá jak Peter Jackson. Film, který v podstatě načnul žánr "arénovek" bez kterého by dnes nebyl "Mortal Kombat" a "Kickboxer," ale zase ani "Souboj cti" a to by vůbec neškodilo. (21.04.2006)

Příběh: Van Damme se se svým novým kámošem dostane do ringu, kde bojují proti bojovníkům z různých zemí. Nejdříve se jim daří pak však dostane Van Dammův kámoš na p*del a Van Damme se musí pomstít. Prostý. U Van Damma několikrát viděný. Ale mě to celkem bavilo. A navíc toho hlavního záporáka jsem se vždycky bál:)) Z "arénových" Van Dammových akčňáren ta nejlepší. (08.03.2007)

Chápu, že pro véháeskové nostalgiky a pamětníky je tohle legenda, ale viděno střízlivě nenabízí Krvavý sport vůbec nic zajímavého (snad jen ukázku několika exotických bojových stylů). Příběh je nicotný, herecké výkony nesnesitelné (zejména Jean-Claudovy pokusy o ventilování velkých emocí povzbuzují peristaltiku střev přímo hromsky), boje tak nějak statické, nezajímavé... Nevím, Van Dammův styl mě nijak neoslovuje. Jedinou silnější emocí bylo nepříjemné svírání v oněch citlivých mužských partiích, když hlavní hvězda předváděla rozštěpy. Estetický dojem veškerý žádný. A pokud už nesměle zaškrábal na okénko, zaručeně ho sejmul syntetický soundtrack alá léta 80. Ne, tohle vážně nemusím... (11.06.2005)