Klobouk plný deště

Výborní herci v hlavních rolích a zajímavý příběh o feťákovi (dnes už sice provařený, ale to mu body neubírá) slibovali dobrou podívanou. Ve výsledku je ale tato inscenace hrozná nuda. Hlavní chybu vidím v neúnosné délce. Ačkoli herci podávají skvělé výkony (hlavně Jan Pivec a Jana Hlaváčová), ačkoli se tu křičí, brečí, dojímá, stejně mě z té nudy nic nevytrhlo, ani absťáky Luďka Munzara. Příběh by se dal podle mě se stejnou silou a vyzněním odvyprávět za půlku stopáže. (09.10.2006)

Když v polovině 50. let přišel Michael Gazzo s námětem drogové závislosti, šlo i v americkém prostředí o nové a neokoukané téma. A podobně zafungovalo o 20 let později, když František Filip hru oprášil a upravil pro potřeby televize. Zachoval americké prostředí, protože u nás se drogy se oficiálně nevyskytovaly. Johnovo Memento i filmová Pavučina přišly až o dekádu později. Filipovou nejsilnější zbraní bylo obsazení a zároveň v něm spatřuji kámen úrazu. Parta, která se sešla před kamerou, patřila k elitě českého divadelnictví. Měl jsem ale pocit, jako by se viděli na jevišti Národního divadla. Chtělo to zřetelně ubrat. Na druhou stranu vidět charismatického Pivce v jeho poslední televizní roli je zážitek, pro který stojí za to Klobouk plný deště vidět. Druhou slabinu vidím v délce. Divadelní hra si žádá svoje, v případě televizní inscenace bych nechal na pár místech pracovat nůžky. Devadesát minut bych považoval za adekvátní. Celkový dojem: 65 %. (19.01.2021)

Celkem slušné takové realisticko-psychologické drama, které mě zaujalo jednak, velice napínavým dějem, zajímavou zápletkou, výraznou charakakteristiku postav a obratně napsanými dialogy, tedy se vším základním, co náleží k dobře napsané hře, navíc však svou sociální a společenskou angažovaností. V neposlední řadě pak s více než jen dobrými hereckými příležitostmi, v obdivuhodném rytmu, téměř bez hluchých míst. Ladislav Munzar, rozehrál svůj skutečný herecký koncert, a značnou část děje na sebe poutal velikou pozornost, jak přesvědčivě sehrál tu svou studii narkomana... Téměř neznatelně zrychlený dech, jakoby mimovolný pohyb ruky, roztěkaný pohled, nervózní přecházení, nesoustředěná řeč, kterou vzápětí z velkého nenadání vystřídal gejzír slov-všechny tyto charakterizační prostředky používal s jemným smyslem pro míru i v tak vypjatých scénách, jakými byli například oba abstinenční záchvaty. Avšak jak už jsem psal, nebyl to jen pan Munzar, ale i další neméně výrazné výkony podali třeba jeho žena Jana Hlaváčová a vlastní bratr Petr Haničinec. Ale také můj oblíbený Jan Pivec v poslední své televizní roli. Ten nám všem opět předvedl, něco ze svého skutečně už tehdy vyzrálého, ale také velmi spontánního a životního herectví, které patřilo ke skutečným zážitkům nejen této zdařilé inscenace. Byl to takový balzám na duši. Děkujeme mistře. (08.02.2007)

Rodinné psychologické drama o drogové závislosti, které muselo být v době svého vzniku na našich obrazovkách doslova zjevením. Značně depresivní příběh z amerického prostředí stojí na dechberoucích hereckých výkonech v podání autoritativního Jana Pivce, nervově vybičovaného Luďka Munzara, rozpolceného Petra Haničince a zoufalé Jany Hlaváčové. V zájmu větší údernosti by inscenaci prospěla kratší stopáž. (80%) (14.02.2021)

Od úvodu jsem uvažoval, proč komunisté pustili do televize film podle západního dramatika. Záhy jsem to pochopil. Muž závislý na drogách byla dobrá zpráva pro tehdejší představitele státu. Ať lidé vidí, co se tam v té hrozné USA děje. Dílo je zajímavá psychologická hra o vztazích v rodině poznamenaných drogami, ale i tak trochu složitým manželským životem. Jenže já si nemůžu pomoct, některé herecké výkony působily trochu přehrávaně. Kulisy celkově nebyly špatné, i když malinko jednotvárné, ale je těžké předstírat americký bejvák, když v něm máte dekorace typické pro naši vlast. Stejně tak se občas některé postavy chovaly podivně. Ptám se například, proč nevolali Munzarovi doktora hned po začátku záchvatu? Jinak to byl ale docela zajímavý herecký duel legend, které pospolu nebyli často vidět. (18.01.2021)