Sokratův podzim

Specialista na TV inscenace opět v plné síle. Bilancování minulosti i přítomnosti v prostředí hnědouhelné pánve, kterou mam shodou okolností skoro celý život na očích, je nádherně zoufalé, a vůbec bych se nedivil, kdyby se touto inscenací nechal inspirovat Bohdan Sláma. Dvě ženy, dva muži a jeden klučina v jedné místnosti. Inverzní mlha, chlast a beznaděj, je jedna cesta. Snímek je o hledání té druhé cesty, která je lemována například milosrdnou lží, či okolní inspirací. Odevzdanost a zároveň i touha pomoct. Předtím i teď. Zdeněk Žák je bohužel můj problém, ale nedá se nic dělat, mně se prostě nelíbí, jinak neznámé slečny, obzvláště Kateřina Daňková, skvěle doplňovali mistra podobně dramatických rolí, který byl dokonalý. (26.05.2013)

Kdyby se tvůrci nesnažili stále ozvláštňovat (ta úvodní scéna mi přišla zcela zbytečná), a soustředili se na to hlavní, na tu esenci, bylo by to skvělé. Čepek, Žák i mně málo známá Marie Horáková totiž hrají skvěle. Ale všechny ty skoky bokem, ta nutnost ostravsko-karvinských dolů, nějak moc ubíralo na síle. (07.04.2011)

Všechno se odehrává prakticky v jednom prostředí, ale vůbec to nevadí, když je o čem hrát. Skvěle napsaný scénář postupného odkrývání vztahů mezi postavami a jejich pozadí režie důsledně ctí, čímž vzniká nepřestajné napětí, prakticky až do samotného finále. Malinko mi vadila divadelnost, ze které se inscenace nedokázala vymanit, ale i tak to byl skvělý zážitek, v jehož centru vězel Petr Čepek. (28.09.2010)

Petr Čepek znovu dokázal, jak výborný herec to byl. Něco podobného řešila nedávno jedna postava v seriálu Panství Downton a proč to zmiňuji. Tam to bylo dovedeno do extrému toho, že předstíraná láska až do smrti představitele pak doháněla dívku k hlubokým výčitkám. Zřejmě se tak Kubeš rozhodl správně. Film vlastně stojí pouze na Petru Čepkovi. Díky méně exteriérovým záběrům a slabším kulisám pak dílo zřejmě proto nemá vyšší hodnocení. (14.09.2020)

Přicházející podzim života sebou obvykle přináší nutnost bilancování nad uplynulými léty, která nemusí vždy znamenat pouze šťastně prožité chvíle plné úsměvů a radosti. Rezignovaná, ale nikoli zcela trýznivá samota stárnoucího malíře se podobá vyřčenému biblickému vyhnanství, jež kromě věčně opilého domácího a jeho utrápených potomků nabízí pouze nekonečné pláně tmy a mlhy. A do tohoto světa přichází jako anděl z nebes krásná mladá dáma, aby zapšklého malíře přemluvila k milosrdnému návratu ke kdysi milované ženě. Odpatetizovaný a naprosto přirozený dialog těchto dvou postav je zároveň uvědoměním si dosavadních vítězství i proher, které člověka někdy mohou bolet víc než si sám dokáže představit. Režisér Háša pojal inscenaci jako velké herecké sólo Petra Čepka, pro nějž role hlavního hrdiny představovala další mimořádnou příležitost a do jisté míry jakoby mu umožnila ohlédnutí za vlastním životem. Sledovat Čepkovo mistrovské umění pak znamená uvědomit si, o jak velkého herce jsme jeho předčasnou smrtí přišli. Stejně jako kdysi Řekové o svého Sokrata. (12.09.2010)