Utajený

Haneke se s chutí vyžívá v hnusných detailech, nu budiž, k thrilleru to víceméně (tedy spíše méně) patří. Ale že bych napětím zapomínala dýchat, rozšiřovaly se mi zorničky, případně mě poléval studený pot, to tedy říci nemohu ani náhodou. Tedy ty zorničky se mi v úžasu rozšířily poté, co pohlédly na počet cen, jež tento poměrně tuctový snímek sklidil. Německé pojetí pohádek a mysteriozních dramat je zkrátka nekompatibilní s mými představami o dobrém filmu. (25.03.2012)

Po čtyřech zhlédnutých filmech musím konstatovat, že Haneke je opravdu vyjímečný režisér. Jeho styl mě opravdu neskutečně baví. Jede si po do posledního detailu vytyčené cestě a neustoupí ani o krok. Utajený se svou záhadností jeví jako nenápadná příprava na Bílou stuhu. Ono, ne nadarmo se říká, že tajemno je nejpřitažlivější věc vůbec. Kdo by si pomyslel, že statický záběr zevnitř auta na mokré čelní sklo může vyvolat tolik mrazu v zádech... (08.02.2011)

Hodnocení filmu bych rozdělil přesně napůl. Forma je u Hanekeho tradičně vytříbená, obsadil tam špičkové charakterní herce, kteří odvádí maximum. Zato obsah pokulhává, protože tradiční Hanekeho manýra nechávat spoustu věcí na divákovi a končit co možná nejotevřeněji se tady změnila v absolutní bezradnost a nebál bych se použít i slova křeč. Motivace postav je neuspokojivá a celé to na mě působí dojmem "co tím vlastně chtěl básník říct". Celkový dojem: 50 %. (25.03.2012)

Název Utajený je velmi výstižný, resp. "Utajená". A druhé slovo do skládačky je "pointa". Konec jsem totiž opravdu nepobral. Caché chvíli jakoby kopíruje Lost Highway bez Lynchových úchyláren, naopak, tísnivá atmosféra a tajemno nabádá diváka k tomu, aby čekal něco důmyslnějšího než sled nesouvislých scén a obrazů, jenže to by nebyl Haneke, aby film nějak "neovzláštnil" (v tomto případě to znamená debilně neukončil). Fakt, že do svého díla vložil jednu drsnější scénu a pak nechal diváka bez konce, aby mu (pokolikáté už?) dal možnost přetvořit ve své fantazii režisérův kousek k dokonalosti, film akorát tak shodil. A já už toho začínám mít dost, protože tohle je můj 7. zhlédnutý Hanekeho film a pan Tvůrce se už nám nějak moc opakuje. Jinak snímek nebyl vůbec špatný, obsazení Daniela Auteuila a Juliette Binoche bylo sázkou na jistotu, autentický způsob natáčení diváka dokázal dobře přenést do kůže hlavních hrdinů (jen jsem si několikrát během filmu posteskl nad absencí hudby) a vše mohlo být dotaženo ke kvalitnímu celku nebýt již zmíněné (ne)pointy se kterou dílo stojí a zároveň padá. (22.08.2011)

Jedná se samozřejmě o metafilm. V tomto případě v nevídaně originální podobě (jako ostatně každý Hanekeho film - jsem jeho velkým a nejspíš nekritickým obdivovatelem a jsem mu za to velmi vděčný). __________Za prvé Utajený vyniká absolutní absencí narativní dramatizace, což je pro Hanekeho umělecké vyjádření typické. Narativní struktura zde není prezentována jako lineární vypointované vyprávění, nýbrž ve formě "skládačky", kde všechny díly dohromady dávají kompaktní celek, ale její poslední díl neobsahuje pointu, což je v rámci navyklého způsobu vnímání filmové řeči neobvyklé (a určité množství diváků to poněkud mate: proto některé nechápavé komentáře zde, které obviňují Hanekeho z pseudointelektuálnosti atp. - bohužel). Z toho důvodu je absence dramatizace ne jenom logická, ale vzhledem k takovému přístupu i nutná (ovšem i z hlediska narace "klasičtější" Hanekeho filmy absentují dramatizaci děje - např. nejznámější Pianistka - což diváka buď nudí nebo uvádí v šokující vytržení a mrazení v zádech). I když se v závěru filmu nic převratného nestane, význam filmu a jeho "vyvrcholení" je ukryto jaksi uvnitř. (pozn.: velmi mě pobavil jeden názor zde - nebudu jmenovat -, který podává vysvětlení, že hlavní hrdina je nejspíše schizofrenik, což ovšem v závěru filmu chybí - je nedořečené - aby byl film zajímavější a tajemnější: takové zhůvěřilosti a bezmyšlenkovité závěry plynou ze zkostnatělého přístupu k umění, když si divák myslí, že lehce přišel věci na kloub a prokouknul umělce). __________Za druhé je v Utajeném velmi zajímavá metarovina filmu: ona kazeta, která sleduje jako nějaký objektivní pozorovatel (deus ex machina) život hlavního hrdiny a dává tak divákovi na srozuměnou, že se vlastně jedná o FILM a "živí" lidé jsou pouze protagonisté představení - hry, vytvářené tvůrcem - demiurgem. Resp. film sám na sebe upozorňuje: kazeta je jeho zcizující prvek a svojí existencí proniká do života hlavního hrdiny, kterého tak přímo ovlivňuje a spouští/moderuje zápletku. Samozřejmě, že ona kazeta je jakýsi vstup, průnik řežiséra do filmu (jeho dar seslaný postavám jeho filmu) a Haneke tak předvádí loutkové divadlo - odhaluje podstatu samotného tvůrčího impulzu. Sám sebe umísťuje do děje jako aktivní prvek (filmové božstvo), ne jako pouhý "pasivní" zaznamenavatel skutečnosti, jak se o to pokoušeli neorealisté a iniciátoři manifestu Dogma 95 s cílem dosáhnout lepší věrohodnosti ve zobrazení "života" (což je jen jiná past na diváka, protože to v uměleckém díle ze své podstaty není možné). ___________Takový formální přístup, kdy "tvůrce" sám aktivně vstupuje do díla a ještě to drze přiznává, ostatně není v umění žádné nóvum, neboť stejné hrátky se čtenářem předvádí ve svých mistrovských dílech např. Vladimir Nabokov (mám na mysli zejména Pnin nebo Král, dáma, kluk) nebo u nás např. Daniela Hodrová, či ne příliš známý Jan Křesadlo a Petr Rákos (atd.). Haneke se nachází ve vskutku vybrané společnosti. (28.03.2006)