Nedeľa vo Ville d'Avray

Občas narazíte na film, u jehož sledování víte hned od začátku, že happy endem rozhodně skončit nemůže. Snímek Neděle ve Ville d'Avray je jedním z ukázkových příkladů. Pozvolné, pomalé sbližování bývalého válečného letce Pierra a malé Françoise (Cybèle), jíž se otec zřekl, se během filmu přeměňuje v pevné pouto. Oba (anti)hrdinové si připadají jako vyděděnci společnosti, utíkají od reality a vytvářejí si vlastní svět, který se ale zhroutí jako domeček z karet a lusknutím prstu je idylka ta tam... Velice pochmurný a v pravém slova smyslu (umělecký) film, který stojí za zhlédnutí. (13.12.2007)

To je těžké. Silný závěr dělá najednou ze vztahu hlavních hrdinů něco, co jsem po většinu pozvolného plynutí filmu jen tušila a usilovně se snažila pocítit. Záběry sice hezké, ale dialogy (nic moc přirozeného, řekla bych) a důvěrnosti mě nechávaly naprosto chladnou. Zkrátka, splynutí duší "Kdybych umřela, taky bys umřel?" mě dokáže rozsekat, ale příště bych prosila sekat intenzivněji. (14.12.2007)

Krásny poetický príbeh havarovaného pilota, ktorý stratil pamať a malého dievčatka, ktoré opustila rodina je plný jemnosti, nehy a snahy o priblíženie sa k ľudskej bytosti ako takej. Či už je to vzťah pilota k dievčatku alebo k mladej sestričke, s ktorou žije, ide ozaj o citlivý pohľad do ich ich vnútra. Krásny film. (04.05.2014)

Snímek má bezesporu depresivní atmosféru a zajímavou kameru, chybělo mně však výraznější hudební podbarvení příběhu. Rovněž vztah Pierra a Francoise nedoznal takové hloubky, jakou bych v námětu očekávala, spíš se pomalu a jistě zvrhával v nenormální posedlost dospělého muže dvanáctiletou dívkou, která v něm zcela přirozeně, kromě náhrady za otce, hledala i svůj dívčí idol a konec filmu mně přišel zmatený a rozpačitý. Naopak za zmínku stojí herecký výkon dětské představitelky, absolutně přirozené chování předčasně dospělého dítěte. (01.03.2009)

Divný muž potkává divnou dívčinu, které vůbec divný nepřipadá. On má trauma, výraz psychopata a pohlednou přítelkyni. Ona má názory dospělé ženy a zálusk na plechového kohouta na špičce kostelní věže. Dvě zbloudilé duše nachází společnou řeč a když jejich neortodoxní přátelství přeroste v cosi víc, film tragicky končí. Ani geniální kamera Henriho Decaë a přinejmenším pozoruhodný výkon malé Patricie Gozzi (v době natáčení dvanáctileté) mi neumožňuje potlačit trpkou chuť z této francouzské langusty. Obě postavy se chovají divně, nevěřil jsem jim. Nevěřil jsem, že nejsou pouhými loutkami, jež mají plnit konkrétní režisérův záměr. Vše bylo příliš teatrální, o efektu, nikoliv o smyslu. 60% (14.12.2007)