U pěti veverek

Milá pohodovka, která potěšila a pobavila diváky v tehdejších těžkých časech i mě po téměř po sedmdesáti letech. A ne jednou. S každou reprízou. Možná naivní, možná sentimentální, ale nakažlivě úsměvná a optimistická, která dokáže i po letech to, co dnes české filmy neumí. Potěšit duši a nabít baterky optimismem, pohodou, a kupodivu i energií. Plachta dotahuje k dokonalosti svého typického laskavého dobráka, stejně jako dvojka Pivec-Pešek vytváří další ze sehraných týmů chudých umělců. A potěší, jako vždy, Růžena Nasková, jedna z nejlaskavěji působících dam, které se kdy u nás objevily před kamerou. Stačí, aby se objevila na obrazovce a moje špatná nálada taje jako sníh. (12.11.2012)

Janu Pivcovi a Ladislavu Peškovi to náramně klape. Jindřich Plachta sehrál roli, která mu asi nejvíc seděla. Dobrosrdečný muž s laskavým srdcem - postava, kterou mu nelze nevěřit. A Jaroslav Marvan ve výjimečné roli, kdy nepředstavuje žádnou postavu význačnou postavením, ale hospodského a dokonce milého. A k tomu všemu píseň O děravém džbánu. Pobavilo a moc. (05.01.2021)

Doba byla nanejvýš nevlídná, nelaskavá, plná obav a nejistoty z věcí příštích. A protože, jak známo, není radno dráždit hada bosou nohou, uchýlil se režisér Cikán opět do bezpečného zákulisí staropražských ulic a uliček. Příběh jedné malé vzpoury je pozoruhodný především zásluhou vynikajícího Jindřicha Plachty, jehož noblesní portrét dobráckého domácího pána od pěti veverek je takřka příkladnou studií lidského porozumění, vzácným exemplářem člověka s dobrým, čistým srdcem a ušlechtilou duší. Po jeho boku se objevuje jak kohorta zavedených komediálních herců v čele s rozkošnou dvojicí živořivších malířů v osobité interpretaci Ladislava Peška a Jana Pivce, tak, poněkud překvapivě, také Míla Pačová, jedna z prvních dam naší první scény, která si roli panovačné satorie, jak vidno, náležitě vychutnala. Příjemný, lehce nostalgický film popisující zaniklé mydlářské řemeslo, ryzí charaktery, opravdová přátelství i malebná zákoutí malostranských střech je pro nás, nadšené obdivovatele, nadmíru poučným a libým zastavením v proudu času. A to věru není málo. (04.10.2008)

„Uctivá poklona pane domácí, prosím, račte se posadit.“ - „Děkuji, jenom jestli nevytrhuju…?“ - „Nás už nemůžete vytrhnout, pane…“ Dvojice malířů, kteří nemají dostatek peněz nejen na malířské potřeby, ale také jídlo a hlavně nájem, už mohou spoléhat jen na hodného pana domácího, ale ten to musí zaonačit tak, aby jeho žena nic nepoznala…A fúrie Filoména je až překvapivě zlá, zákeřná a protivná kreatura. Míla Pačová se na ní vyřádila, ovšem její postava nedojde té proměny, kterou by člověk očekával (a je to spíš ke škodě). Naopak Plachtův dobrák se svou typickou aurou nakonec trochu překvapí a film se o něj může (jako již klasicky) opřít. Fajn byli i výše zmínění malíři Peška a Pivce. Tolik k postavám, ale bohužel i obecně ke kladům. Humoru je tu totiž povážlivě málo, jen sem tam nějaký frk, člověk se spíš usmívá, než že by se od srdce opravdu zasmál. Naopak naivity (ano, myslím tím ve srovnání s další dobovou produkcí) tu je na můj vkus až dost. Vidím to na lepší průměr. „Mistře, nemá ta ruka šest prstů?“ - „Puntičkáři!“ (04.08.2019)

Nijak notoricky známý pamětnický film, ale řekla bych, že o to zajímavější. Jindřich Plachta patří k mým nejoblíbenějším hercům a ve veverkách to opět potvrdil. Ta jeho fúrie neměla chybu. Marně vzpomínám, která protagonistka v obdobné roli byla kdy lepší než Míla Pačová... Ta to tady rozbalila ve velkém stylu. Jakooo, každá dáma mívá nějaké poryvy, ale tohle bylo něco! Celkově je snímek příjemně naivní, vcelku předvídatelný, ale to není na škodu. Naopak. (09.02.2019)