Jako kníže Rohan

Esence české televizní dramatické tvorby, která v sobě nese výstižnou studiovou zkratku lidských charakterů a gest, všecho nezadržitelně spěje k závěrečné katarzi, pro mě několikarozměrná ilustrace teorie prostředníků (René Girard) - lidé napodobují druhé a jejich chování (tenhle napodobující princip je příznačně obsažen už v názvu inscenace "jako kníže Rohan") , aby se tak přiblížili ideálům a hodnotám, které vyznávají a které jsou pro ně ztělesněny v určitém člověku idolu = prostředníkovi (v tomto případě "panstva")... protože však ale nikdy nemohou být dokonale druhým a tedy dokonale naplnit svou touhu, končí jejich osudy tragicky, zde tento mechanismus logicky vede k totální (sebe)destrukci hlavní postavy. (25.01.2009)

Ó ano po nečekaném vzestupu, pýše, povýšenosti a já nevím čeho všeho, následuje většinou neodvratný a tvrdý pád na samé dno, tedy alespoň pokud člověk nemyslí na zadní kolečka a na nějakou tu životní investici. Takže ono má všecko své mouchy. Když se stane s chuďase náhle boháč tak je to vždycky o něčem jiném, než když se stane ještě s bohatšího bohatší. Tomu pád až zas tolik nevadí, ale ten chudý si přeci jenom nemůže zvyknout, na náhlou životní proměnu a je to přeci jenom trochu o něčem jiném. Krásná televizní inscenace, řekl bych že téměř nadčasově natočená, která má co říct i dnes. Inu stále platí rčení: postavení a úspěšnost se leckdy měřily - a vlastně i dodnes stále měří - jen podle hmotných ukazatelů. Ale čím více se takový zbohatlík chce připodobnit těm, kterým dosud mohl jen závidět, tím je trapnější. Vladimír Menšík jako zbohatlý Špáta podal skutečně velice hodnověrný výkon, a doopravdy jsem mu ho věřil. Závěrečný pravdivý rozhovor o skutečné Špátově situaci, společně s Josefem Bláhou, nebo poté doma s jeho matkou byl nádherný, ale také neuvěřitelně deprimující. Krásná prozaická hříčka o náhlém zbohatnutí a posléze o velice rychlém procitnutí a tvrdé realitě viz. závěrečný posměch dětí, se všemi velice dobře zahranými rolemi. (04.02.2007)

Málo nápaditý televizní přepis Raisova sociálního dramatu. Všechny postavy jsou velmi prvoplánové a naprosto předvídatelné, stejně jako celý příběh je jasný už předem. Dějová linka tím postrádá na zajímavosti a jediné, co by si divák mohl užít, by byly herecké výkony, kdyby ovšem herci měli co hrát. To však bohužel neměli, když záporné postavy postrádají jakékoliv kladné rysy a naopak kladné postavy jsou kladné přímo až čítankově, tudíž vlastně neživotné. Neživotná je tak i celá inscenace a svým provedením jako by patřila do stejné doby, kdy vznikla i knižní předloha. K tomu, aby to byl alespoň muzeální kousek ji však chybí autenticita. Depresivní obsah je tak podtržen i depresivním provedením, které nedokázala pozvednout ani slavná herecká jména. Učebnicová moralita bez jakýchkoliv uměleckých ambicí. (13.09.2020)

Špáta mezi megeroidní matkou a hodnou manželkou. Jsou úplně jako dvě protikladné pohádkové ženštiny typu bída a štěstí. On totiž Špáta mezi dvěma vnitřními silami, proto ta "černobílost". Klíčem k pochopení povahy a tragédie tohoto jinak celkem dobráckého, ale nezřivého mužíčka, je úvodní scéna, v níž se ho dobrá manželka shovívavě ujímá poté, co v kartách prohrál i boty. Špáta je totiž gambler, spíš gambleříček, kterému se nenadále splnil sen o jackpotu. Proto taky ta komická přemrštěnost. A Špáta jako gambler si nemůže dokázat vážit ani toho mála, ani toho mnoha, co potom má. V zadním plánu máme možnost nahlížet (skromně, ale přece) sociální formu nižších venkovských vrstev tehdejší společnosti. Nemám na mysli "jak těžko se jim žilo", ale ilustraci takových základních faktů, jako že je tu nějaký "hospodář", u nějž bydlí několik podruhů, kteří "chodí na výdělek". Nebo jak jsou osiřelé děti sousedkami předány do péče jinde žijících příbuzných - v dnešním prostátnělém světě něco nepředstavitelného. K. V. Rais dnes už patří mezi zapadlé klasiky, nikým nečtené. Nikoli snad právem, ale bohužel přirozeně. O režisérovi Kubečkovi nic nevím, ale autor scénáře J. Z. Novák je u mne už nějakou dobu zapsán jako velmi dobrý autor TV adaptací právě starých klasiků. A Menšík využil ještě jednu z posledních a celkově nemnoha příležitostí prokázat, že není jen bavičem, ale také hercem, byť je už téměř nemožné se přes jeho ikonickou image dostat k postavě samotné. Stašová je jako profesionální svůdkyně hloupého zbohatlíka skvělá, ač od ní bych čekal spíš parodii na toto téma. (10.08.2016)

Strašně jednoduchý příběh. Přesto fenomenální zpracování, herecké výkony, nad kterými se tají dech. Téma náhlého zbohatnutí, zchudnutí a procitnutí v drsné realitě svádí logicky k tomu, že padají životní moudra a antimoudra, z nichž každá druhá věta by se dala tesat do kamene. Vladimír Menšík ve své životní roli. Ale velmi zdařile mu sekunduje Ludmila Roubíková. Její role zatrpklé matky, která jakoby celý život čekala, až zbohatne, a zbohatla, je fantastická. Ostatní prvoplánově kladné postavy Galatíkové, Peška, Gýrové atd. pak zůstávají překvapivě v jejich stínu. K tomu všemu výborná hudba. Těžko říct, jak by se na tohle chodilo do kina, ale jako televizní podívaná zážitek luxusní. (08.10.2011)