Ong-bak

Tak vysoké hodnocení mě zde na csfd docela překvapilo. Film má bezesporu fantastické bojové scény s neméně fantastickým Tony Jaaem v hlavní roli. Tvůrci nám dávají velmi jasně najevo, že si nepomáhají digitálními triky (časté používání vraceček nejlepších kousků) a dávají velký prostor neskutečně obratnému tělu hlavního představitele. Jen škoda, že tak skvělé scény soubojů jsou zabaleny do dost naivního a primitivního příběhu o ukradené hlavě sochy místního boha. Dialogy jsou často stupidní a některé scény zbytečně natahované - např. honička trojkolek mě dost nudila. A ještě jedno mínus - příšerná hudba... (19.08.2006)

Film, kterým  Tony Jaa  prorazil.  I cizí hlavou zeď. Další filmová připomínka díkybohu stále ne mrtvého žánru čistě bojových filmů. Zápletka o ukradené hlavě sochy je stejně "co to kurva je?" jako v případě sesterského Tom yum goong, ale to pochopitelně není žádné překvapení. Síla filmu opět spočívá v soubojích a ty jsou jak jinak než špičkové. A to ať se jedná o de facto pouliční parkour, tedy kudy je možné proskočit, od čeho se odrazit, kam dopadnout, ale hlavně, jak to choreograficky vymyslet, aby se tomu dalo věřit a jen zírat s otevřenou hubou. K tomu kapka poctivé arénovky s různorodými bijci a na pětku je opět zaděláno.  Tony _Jaa rulez! (02.02.2022)

Samotný prostinký děj vyzdvihuje do výšin neuvěřitelné bojové umění Tonyho Jaa. Jak nejsem na ty bitky, tak mně osobně se nejvíc líbila honička po ulici ( třeba proskočení úzkým kruhem z drátěného pletiva ). Nevím, jak moc to byla snaha o herecký výkon, ale posmutnělý a netečný výraz Tinga, který tak moc nechce bojovat a pořád je do toho nucen, mi dokonale k té roli sedl. Film má příjemnou stopáž a jediné, co mi opravdu lezlo na nervy, byl ten nejprotivnější ženský hlas, co jsem kdy slyšela. (13.07.2006)

Klobouk dolů před bojovými sekvencemi. Tohle je těžký direkt nejen Hollywoodu, ale hlavně i Hongkongu let minulých. Tvůrci navíc opakovaně upozorňují, že si nepomáhají digitálními triky. Klobouk dolů nad neošizenou fyzickou prací ještě jednou.. Jenže, čeho je moc, toho je příliš. Místy natahovanou exhibicí fyzických možností (ať jsou jakkoliv úchvatné) jsem se velmi brzy začal přejídat, opakované záběry nejlepších kousků mě začali nudit a celé to pro mě postrádalo atmosféru arénovek a ten příjemný feeling osmdesátých let. Tehdy jsem hlavním hrdinům držel palce, u téhle thajské mlátičky bylo jasné, kdo vyhraje, otázkou zůstává jak. Jasně, občas mi klesala čelist, ale víckrát jsem se díval na hodinky. A to neberu totálně primitivní příběh a dementního záporáka s ještě dementnějším hlasovým syntezátorem. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to si raději pustím nějakého „poctivého“ Van Damma z přelomu 80. a 90. let. (14.10.2010)

"Nezískáme-li tu Buddhovu hlavu zpět, čeká celou naši vesnici zkáza." Jako pětinásobný imaginární mistr světa v Muay Thai jsem rád, že se našel důvod, aby venkovan Ting vyrazil do města a začal kopat lidi do hlav. Mě ty jeho boje prostě bavily, trocha parkourového skákání mě potěšila a taky mě nadchla honička s Tuk tuky. A nyní odcházím do tělocvičny, abych si procvičil kryty úderů a kopů hlavou, protože v tom mám jisté mezery. (14.12.2017)