Pelikán má alibi

Česká detektivka byla vždy tvrdým oříškem, Bolero buď posledním odstrašujícím příkladem!!! První zvukovou detektivkou byla Záhada modrého pokoje (1933), což byla česká verze německého filmu. První regulérní detektivkou byl až Třináctý revír (1945). Čeští meziváleční tvůrci po několika směšných pokusech na klasickou detektivku rezignovali, snad ani neměli dostatečné možnosti a zkušenosti, aby mohli točit čisté žánrové věci. Ovšem napětí bylo ve filmu žádáné, a proto se filmaři rozhodli spojit detektivku s typickým českým žánrem, z čehož vznikla tzv. detektivní komedie. Pokoušel se o ni Martin Frič (Krok do tmy, Těžký život dobrodruha), ovšem za nejlepšího tvůrce tohoto podžánru pokládám Miroslava Cikána, mimochodem právě on se poučil na Záhadě modrého pokoje. Vrcholem jeho snah je film Paklíč, kterému ovšem předcházel Pelikán má alibi. Komedie řešící motiv dvojnictví typicky českým způsobem, optimální dávka napětí, jemný humor, tradičně dobré herecké výkony. Nejlepší podává Miroslav Homola, škoda, že se jeho kariéra zastavila, a místo zajímavých rolí následovali vedlejší záporáci a dědci, krásná (a na rozdíl od jiných hereček nejen krásná) Marie Glázrová, z figurek zaujme nejvíc Eman Fiala jako starožitník. Kombinace Plachta-Neumann mně nikdy neučarovala, ovšem o něco lepší než Konečně sami, kde byl jejich výkon značně bezradný. A přesto, když se řekne Pelikán má alibi, vybavím si právě tyto dva komiky, jak šlapou zelí, za nimi probíhá zadní projekce a oni notují "Sedím na větvi a zpívám..." (17.03.2004)

Slušný, komediálně laděný příběh na pozadí detektivního příběhu se skvělými hereckými výkony Jindřicha Plachty a Stanislava Neumanna. Homola se ale podle mě na ústřední dvou roli vůbec nehodil. Takový nemastný, neslaný. Ostatní herci takový průměr, dokonce ani Jaroslav Marvan moc neukázal. Celkový umělecký dojem za 3*. (19.04.2012)

Jedna z nejvýraznějších rolí Miroslava Homoly, budoucího Hlustvisiháka. Dvojrole lupiče a knihkupce byla napsána dobře, ačkoliv - upřímně řečeno - v běžném životě tak velké podoby nenajdeme. Film však použil záměny dvou identicky vypadajících lidí poměrně často, vzpomeňme Císařova pekaře nebo Morgianu. Téma je to vděčné a vybízí k řadě zápletek. V tomto filmu by byl bez této zápletky příliš jednoduchý; a tak ho osvěžili ještě dva skvělí komici - S. Neumann a J. Plachta v rolích pouličních fotografů. Písnička "Sedím na větvi a zpívám" mi asi bude znít v uších ještě na posteli. Ostatní herci hráli spíše svůj standard. Nasková jako dobrácká starší dáma, Marvan a Nezval jako kriminalisté, Marie Glázrová snad byla dobrou herečkou, ale ve filmu mě nikdy moc nepřesvědčila. Za pozornost stojí akční scéna v jakémsi skladu či továrně při pronásledování pravého zlotřilce, nebylo jich ve starých českých filmech mnoho. (05.06.2016)

Nejen pro tu úžasnou písničku, kterou zpívají Neumann s Plachtou, ale zvláště pro tu neobyčejně živou souhru dvou krajních životních etud dvou dvojic naprostých loserů – pouličních fotografů a zbytných nájemných sil, knihkupeckého příručího, který rozumí slovu, a děvčete z cukrárny, která ví, že to nejsladší je to nejdražší, mně film, který jsem hledal po dlouhá léta v celuloidovém labyrintu, znovu nadchl. A tak si můžu zplna hrdla zazpívat i já – a po svém: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/violin-sonate-houslov-son-ta-2 (30.11.2019)

V době, kdy se Angličanům ještě několik desetiletí nemělo ani zdát o té jejich ovci Dolly, se v Čechách podařilo z jediného chlupu Růženy Naskové vypěstovat tvora, který ji byl podoben ve všech směrech, ať již v pohybech, či lépe řečeno v nehybnosti, v intonaci, v názorech... ano, jednalo se Karla Pelikána. Na to, jak byli stejní, to v jejich vztahu pěkně jiskřilo ("Ty si dáš ještě jeden krajíc k večeři? Opravdu? Ty si dnes troufáš";"pojďte se mnou k tetičce, ta vám poví, jak jsem neškodný";"jednou viděl natahovat žížalu a omdlel"). Marie Glázrová hrála taky zajímavou postavu...i když měla pěknou siluetu, byla to slušná holka, a navíc projevovala zájem o mimoně Homolu, což se mi jeví jako jediná nerealističnost ve filmu. Naproti tomu Máček a Kalabis působí velice uvěřitelně, protože když mají takový problém s rozeznáváním pohlaví (pletou si psy s fenkami), nelze se jim divit, že i ve čtyřiceti zůstali svobodní a musí to táhnout spolu, což člověku na rozhledu a na psychice nepřidá. Jedinou postavou, která film poněkud kazí, je inspektor ztvárněný Marvanem, jehož proslovy o kytičkách a o kočkách ("na zahradě mi chodí černá kočka. Budu jí říkat černá mimi") se tedy moc nepovedly a i dobře vytopená místnost nedokáže zabránit tomu, aby se člověk kvůli nim na chvíli cítil jako jisté domácí ptactvo. (02.03.2014)