Kočičí hra

Jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem z "divadla" měla. Samozřejmě, že natočením na video ztrácí představení část svého kouzla a atmosféry, ale stejně zůstává nezapomenutelným! Paní D. Medřická je jednou z nej českých hereček a jen za to, že nedostala titul " Národní umělkyně", je dobře, že komunisti padli :-) (01.02.2004)

Měla jsem rozečtenou jednu zajímavou knihu od anglické autorky, její jméno není důležité a televize byla v podstatě zapnutá jen jako taková kulisa. V televizi začínal divadelní záznam hry Kočičí hra. Nevěnovala jsem ji pozornost až do chvíle, kdy na podium vtrhla Dana Medřická, která zpustila takový vodopád slov, že jsem zůstala naprosto ohromená. Knihu jsem odložila a naplno se ponořila do této hry. Dana Medřická působila jako nespoutaný živel, který převálcuje všechno ve svém dosahu a zanechá při tom nesmazatelnou stopu. Bylo parádní ji sledovat. Vlasta Fabianová byla také neodolatelná. (27.10.2011)

Klasický divadelní komunistický přenos bez diváků a tady okořeněný ještě střihem. Dnes se naštěstí záznamy vedou jinak. I když by se hra dala nazvat jinak jednotvárnou, díky Daně Medřické a Vlastě Fabiánové naprosto chápu, že dosáhla takových úspěchů. Obě se vyznačovaly velmi přesným a hlavně přirozeným herectvím. Co dodat? Bez nich by to asi nebylo ono. Snad jednou shlédnu jejich následovnice Jiřinu Bohdalovou a Janou Štěpánkovou, abych mohl porovnat, ač věřím, že byly neméně skvělé. (13.07.2020)

Divadlo je divadlo, ale zaplať Bůh za to, že jsem si to pak kdysi nahrála a občas se na to mohu kouknout. Divadlo v televizi nemá tu sílu, Kočičí hra je vedle Krále Leara s Třískou na Letních shakespearovských slavnostech výjimkou. Obdivuji všechny, kdo si troufli na Kočičí hru po Medřické, Fabiánové a Skořepové. Já už na to nikdy do jiného divadla nešla. (27.05.2008)

Situace v Národním byla po nástupu komunistických funkcionářů do jeho vedení velmi kritická a mnohé z význačných umělců čekaly hubené roky. Örkényho Kočičí hra ovšem překonala všechna očekávání, která zpočátku neslibovala nic velkého a slavného. Zásluhou excelující Dany Medřické a Vlasty Fabianové se z poněkud "obyčejného" příběhu dvou sester stalo legendární představení, jež si vyžádalo neuvěřitelných čtyři sta repríz. Erži Orbánová patřila k neoddiskutovatelně nejpopulárnějším, ale také herecky nejvděčnějším divadelním rolím Dany Medřické. Rolí, v níž jako by mimoděk zúročila všechny své životní i herecké zkušenosti a v níž ukázala, jak důležitá je energie, schopnost žít naplno, dokonce i v tak mizerné situaci, kdy se zdá, že život nemá smysl. "Čím déle jsme se textem zabývaly, tím se nám zdál zajímavější, pak nás zapaloval a nakonec jsme hořely tak, že nás museli vyhánět z divadla," vyprávěla po čase. Také o tom, jak přesto, že si s režisérem opravdu nerozuměli ani slovo, "začali rozumět". Viděl, s jakým zápalem se obě herečky pustily do práce, jak se o hře a jejím vyzněním přou, jak se do svých rolí ponořily, že jim ponechal svobodu a vlastně i hlavní odpovědnost za celou inscenaci. Stalo se něco, nad čím užaslo nejen vedení činohry Národního divadla; jak připomněl divadelní historik a kritik a později, v lepších časech také ředitel první scény Jindřich Černý: "Vztek třetiřadého dámského hereckého kádru, který ovládal stranickou organizaci v divadle, rostl úměrně s počtem repríz." A ty byly beznadějně vyprodané, diváci na příběh, v němž mnozí poznávali sami sebe nebo někoho blízkého, bouřlivě reagovali, počet repríz šel do stovek, do té doby a na dlouho i poté žádná inscenace Národního divadla nezaznamenala takový divácký ohlas. Budiž řečeno, že pro Danu Medřickou to bylo vysvobození z ponižující situace, kdy nedostávala práci adekvátní jejímu umění a postavení přední české divadelní, filmové a televizní herečky. (04.04.2016)