Karel a já

Plachta mal talent vyzerať v štyridsiatich na osemdesiat, chudák ledva sa dožil päťdesiatky. Jeho nesporný talent tu vidieť, cítiť, ale kvôli nemu a koňovi to nemusí byť hneď dobrý film. Problém je, že ide o komédiu, no tá je negatívna. Humor je slabý a hádok a kriku tu je až príliš. Ženy pred 80 rokmi ale radosť pozerať. Nejde len o krásu, ale vystupovanie, oblečenie, normálne ako dámy. Aspoň to hrali a očakávalo sa to od nich. (07.04.2023)

V těžké době, kdy českému obyvatelstvu Protektorátu opravdu nebylo do smíchu, vznikla tato veselohra. Jindřich Plachta jako nositel chorobného optimismu ani tentokrát nezklamal a se svým koněm Karlem vypráví nám příběh o tom, jak synáček továrníčkův k rozumu přišel, a naučil se pracovat. Tyhle příběhy o polepšení hříšníka, příběhy pro lid, kdy bohatý pochopí chudé a najde vztah k ostatním i sobě samému, takové příběhy vždycky táhly. A ve dvaačtyřicátém roce takovéhle šťastné konce lidi potřebovali vidět o to víc, alespoň v kině. Zasmát se, zapomenout...a funguje to skvěle i dnes a to je velká paráda. Lehká úsměvná veselohra s výborným obsazením, která člověku zvedne náladu na maximum a odchází od filmu s pocitem, že všechno v pohodě zvládne ....90% (29.05.2011)

To mělo být jako co? Komedie? Film o dvou "zamilovaných" párech v nichž si zamilovaní dělají navzájem všelijaké krkolomné kurvárny a naschvály, víceméně bez důvodu, jen tak aby ten druhej co nejvíce žárlil, nevěděl na čem je, nebo byl prostě jen frustrovanej a nasranej...Super.. Do toho dědek celou dobu "strašně vtipně" svádí koně a celé je to zarámované do moralitky o uctihodnosti dělnické třídy... Na druhou stranu je fajn vědět, že už v roce 42 se točily pičoviny na úrovni Troškových majstrštychů... (30.12.2016)

Jedna z těch mnoha komedií, kde je jasná ústřední milenecká dvojice (tady jsou dvě dvojice), jen se ten vztah různě zamotává a neustále se milující osoby odcizují a přitahují k sobě. K tomu je tu milé poselství - že tvrdá práce má smysl a je třeba si ji vážit. Milý, pohodový a hlavně poklidný film na sobotní pošmourné odpoledne. (24.10.2020)

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)