Aoi bungaku series

Postavit proti tvárným manga archetypům obyčejných teenagerů komplexní a často i psychicky narušené hrdiny, kteří se noří do hlubin reflexe problematické části japonských dějin, chtělo pořádnou dávku odvahy. Klíčem k působivému převedení esence jednotlivých příběhů je svébytná vizuální a narativní interpretace jednotlivých režisérů, jež se na této kompilaci podíleli. Výsledek jejich tvorby boří dogmatické představy o tom, jak má vypadat literární adaptace... Aoi Bungaku je jedinečným experimentem, který hrdě odkazuje na své literární kořeny, a novému obecenstvu je přináší v rámci přehlídky prvotřídní animace. (11.01.2010)

Adaptace šesti klasických děl moderny japonské literatury. Nevím, jestli seriál je pro tuto sérii přesné označení, první adaptace dostává nejvíce prostoru, čtyři epizody, a je animačně na úrovni filmu (však také později vyjde i jako samostatný film)... Kvalitativně vcelku vyrovnané jinak spolu jednotlivá díla mnoho společného nemají. Za nejpovedenější však považuji Run, Melos!, kde se zajímavě prolíná reálný svět a trauma autora scénářů divadelních her s hrou, kterou právě píše... „Je bolestivější na někoho čekat nebo nechávat ostatní čekat?“. A Kokoro, což jsou dvě epizody, každá vyprávěná z pohledu jednoho ze dvou hlavních protagonistů, kteří se zamilují do stejné dívky. Za zbytečnou až trapnou adaptaci pak považuji In the Forest, Under Cherries in Full Bloom, která zaujme tak maximálně wtf komediálními momenty (které ovšem nejsou komické). Také bych si dokázal odmyslet uvaděče „popularizátora“ před každou epizodou. (01.01.2010)

Myslel jsem si, že jsem v roce 2009 viděl vše co jsem chtěl a svým top jsem si byl už dávno jistý. Z nějakého důvodu mi ale uniklo toto unikátní dílo. Kdo umí aspoň trochu přemýšlet, todle anime je pro něj poviností. Učarovalo mi svojí myšlenkou, různorodostí a originalitou. Rozhodně to nejdepresivnější anime co jsem viděl, hlavně první část No Longer Human. Tento příběh se taky stal mým nejoblíbenějším. Např. poslední scéna mě dostala. Za zmínku ještě stojí Kokoro (pohled dvou lidí na stejný sled událostí- skvělý nápad) a Hell Screen. Ostatně všechny příběhy byly něčím zajímavé a nutily k zamyšlení. Rozhodně se to nebude líbit všem, ale tak už to chodí. 9.5/10 (10.02.2010)

Poslední dvě povídky mě vůbec nebavily, možná to bude tím, že jsem Agutakuwu četla, nebo to spíše bude tím, že japonské kultuře a psychice ještě pořádně nerozumím. Pod rozkvetlými třešněmi jsem se sice nenudila, ale ani mě ty květy nijak neoslnily. Kokoro bylo zvláštní, stále nevím, jestli byla zima nebo léto, jaký byl, kdo byl a proč vlastně K spáchal sebevraždu - tedy já vím proč, ale kvůli komu? První a také nejdelší příběh... bavil mě a bavilo mě ho porovnávat s životem autora, rýpat se v něm. Tenhle příběh bych mohla mít tak na rýpání a dlouhé podzimní večery, u kterých bych o něm přemýšlela, ale to bych si ho samozřejmě nejdříve musela přečíst, což také v budoucnu učiním. A příběh "Utíkej, Melosi"... ten se mi líbil ze všech nejvíc, zanechal ve mně ze všech nejvíc. Asi se mi zrovna děsně hodil do nálady :-) Slabší 4*. btw. při sledování Pavoučího sítě, jsem si uvědomila, že peklo nebo nebe není, že by to bylo nelogické. Prostě mnou projel pocit, zjištění, procitnutí, že po smrti už nic není. Zajímavé. (07.03.2010)

Ze začátku jsem nevěděla, co si o tom mám myslet... První příběhy byly hodně zvláštní a měly málo dabérů, ale to mě nijak neodradilo. Další už vypadaly trochu více realisticky a začínaly mě vtahovat do svého děje stále častěji. =) Poslední díly mě pak tak vyrazily dech svou kresbou a příběhem, že bych jim klidně dala 5*. Celkově však dávám lepší 4*. (16.10.2011)