VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (142)
Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu, tak ji v tom prostě neumím najít. Fakt je, že jsem u dvou povídek málem usnula a u jedné se mi to povedlo, naštěstí (?) mě soused probudil, takže jsem to mohla s "chutí" dokoukat. Ale štěstí opravdu bylo, že poslední povídka byla opravdu dobrá; za ni lepší 2*. ()
Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. ()
Zajímavý experiment, ovšem skládačka Hrabalových povídek natočená různými režiséry sama o sobě není dobrým nápadem. Celkový dojem tak možná není úplně dokonalý, ačkoliv jednotlivé povídky působí velmi dobře. Jiří Menzel se učil pracovat s hrabalovským materiálem a už tady jeho pábitelům vtiskl i svůj nezaměnitelný rukopis, poetizace motorkářských závodů je vynikajícím nápadem. Jan Němec Podvodníky vlastně doslova přepsal, v televizi ale dvě rozkošné postavičky typických Hrabalových kecalů působí možná ještě zajímavěji než v psané podobě. Příběh Evalda Schorma se vymyká svojí barvou - kvůli rozkošné barevnosti kreseb naivního malíře, který je z postav celého snímku asi tím nejživotnějším. Věra Chytilová naložila se svou povídkou nejvolněji, kombinace svérázného chování i nečekané poetiky jí ale rozhodně vyšla. Jaromil Jireš pak svým způsobem také trochu uhnul, ale téma cikánského přístupu k životu příběhu zajistilo spoustu hrabalovského sentimentu. ()
Upraveno v prosinci 2023. Perličky na dně: jde o zdařilé převedení povídek Bohumila Hrabala na filmový pás, kde se rozprostírá jak poetika literáta (to nadšeně bezprostřední nalezení poezie v obyčejnosti, v bídě a v prachu všednosti), tak též literátovo pojetí lidské duše jako kosmické perly (respektive perličky). Jaromil Jireš - Romance: básníkovo okouzlení cikánským temperamentem a jejich ještě původním, tím tradičnějším přijímáním života zde mocně vyplouvá, tryská na povrch. Je to intimní symfonie pro dva, toužícího mladíka Gastona (Ivan Vyskočil, ten mladý) a mladou bezprostřední cikánku Margitku (Dana Valtová). Jan Němec - Podvodníci: krasosmutná poezie o pábitelství jako ospravedlnění sebe sama a vlastního života před sebou i před světem. A v tom je právě odhalena krása života. Zaujmou staříci (Miloš Čtrnáctý a František Havel). Evald Schorm - Dům radosti: šibalství a výdělečnost modernějšího způsobu světa troskotá na prosté lidové tvořivosti. Vyniká naivní vesnický umělec (sám malíř Václav Žák) i jeho osobitá mamá (Josefa Pechlátová) a dva pojišťováci, ten upjatější (Antonín Pokorný), i ten smířlivější (Ivan Vyskočil, ten starší). Jiří Menzel - Smrt pana Baltazara: podstata básníkovy poezie právě v této epizodě dosahuje svého vrcholu. V centru velkého víru poezie jsou milovník automobilismu (Ferdinand Krůta), pak jeho manželka s hudebním sluchem (Pavla Maršálková), v čase uvízlý strýček (Jan Pech) a ty zážitky ostatních absorbující invalida (Alois Vachek). Věra Chytilová - Automat Svět: poezie se zde snad nejvíce dotýká podstaty života, v jeho celistvosti, díky tomu odhaluje kouzlo života, jeho nejbytostnější poezii. Navíc, představuje alespoň trochu dílo osobitého grafika a malíře Vladimíra Boudníka. Vedle něj zaujme rázná výčepní v automatu (Alžběta Laštovková) a o ženicha policií připravená nevěsta (Věra Mrázková). Mám poezii Hrabala rád a od filmových adaptací neočekávám svoje představy, ani otrockost, spíše podstatu, duši, perličky, extázi poezie. Perličky na dně nejsou určeny pro intelektuály, jde o poezii, o kouzlo života v jeho zdánlivé obyčejnosti. Neschází potřebný nadhled. Vše plyne, v tom je veškerá krása i hrůza života zároveň. ()
Respektuji Hrabala a jeho pábitelství, respektuji význam "nové vlny". Ale ani jedno se mi jednoduše nelíbí. Druhou hvězdičku přihazuji čistě jenom za závěrečnou povídku, kde mě pobavil Vyskočil. "Co když ti maminka řekne: Cikánku si vezmeš jen přes moji mrtvolu?" "Tak já řeknu: Mami, tak si lehni a já tě překročím." ()
Galéria (23)
Fotka © MALAVIDA
Zaujímavosti (16)
- Při motocyklových závodech v povídce "Smrt pana Baltazara" zní skladba Poustevník od Bedřicha Nikodéma - oblíbená skladba pana Leliho ze Slavností sněženek. (sud)
- Bohumil Hrabal si zahrál epizodní roli v každé povídce. Ve "Smrti pana Baltazara" ztvárnil diváka motocyklových závodů, v "Podvodnících" zřízence pohřební služby, kočího v "Domě radosti", návštěvníka "Automatu Svět" a nakonec usínajícího pána v tramvaji v povídce "Romance". (sud)
- Děj povídky "Dům radosti" se odehrává v malé osadě "Amerika" asi kilometr od Unhoště a také se tam natáčel. Originální malby podivína Václava Žáka na jeho domku zmizely teprve asi před 5 lety (2003) pod novou fasádou. Křižovatka, kde se stala hromadná nehoda, je pak asi kilometr za obcí Nouzov. (CaptainNor)
Reklama