Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

"To máte těžký, dneska jedni přijdou a něco udělají a druhej den přijdou jiní a ti to zas rozkopaji. " S filmy Věry Chytilová to je taky těžký. Na jednu stranu si divák v tomto případě může vcelku užit autenticitu prostředí panelového sídliště ve výstavbě (včetně toho všudypřítomného chaosu, který onu stavbu musel zcela bezpochyby doprovázet). Na druhou stranu film nenabízí nějaký ucelený příběh či děj... To co sledujeme, jsou různé (a někdy i dosti bizarní) střípky ze životě některých obyvatel sídliště (včetně jednoho malého nezbedného kluka). Dohromady ty střípky ale do sebe moc nezapadají. (30.06.2022)

Pronikavá satira, jež nám umožňuje se syrovostí sobě vlastní nahlédnout za okna panelových domů a poodhalit nám závoj zdánlivě ideálního obrazu socialistického soužití. Chytilová zvolila tentokrát jako klíč formu copánku upleteného z několika epizodických příběhů různých postav společenského spektra, které dohromady propojuje sdílený život na rozkopaném sídlišti, jež se stává ústřední postavou. (12.02.2024)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Naprosto učebnicový příklad práce undergroundové, filmové režisérky, která naštěstí patří do velice bohaté sbírky československé kinematografie. Perfektní kontrast "šílené" stavby a "šílené" režisérky. Tento snímek pouze potvrzuje, že vidění filmu paní Chytilové je jedinečné, originální, prostě si to točí jak chce. Filmová punkerka komunistické éry. Éry, která z tohoto snímku přímo přetéká. Betonová džungle v základech, plus pomalu, ale jistě se rodící zárodky civilizačních chorob. Ovšem v těchto výtvorech se bydlí dodnes a nejen, že se v nich bydlí, oni se i renovují, takže buď to je účel splněn, anebo je zde možnost - No tak, když už to stojí, tak to zrenovujeme. Myslím si, že paneláky z našich očí ještě dlouho nezmizí, tak proč se neseznámit blíže. Hvězdičku dolů musím dát za špatný zvuk, jinak je to výborná klasika paní Chytilové. (06.12.2011)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)