Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Tak  poprvé mě Chytilová opravdu chytla. Panelstory je mozaikou  bahna, špíny, netečnosti stereotypu, nenaplněných ambicí a především prázdnoty a sobectví. Sžíravým obrázkem reality vrcholného socialismu, kde všichni měli všechno a především hovno. A přesto, a pro mě překvapivě, Chytilová tentokrát tuhle svou obvyklou písničku o marnosti a falši lidského bytí prokládá i nadějí.  Pochopitelně po svém a onen výhonek je velmi jemný, nicméně  skutečně  a až nechytilovsky normální.   A špatný zvuk si zpětně uvědomuju, byl zřejmě rovněž záměrem, aby ten nepříjemný  pocit byl komplexní. No, má první pětka pro Věru. (06.02.2024)

Panelstory je skutečně hodně dobře zakonzervovaná sonda z doby reálného socialismu, který, i když se tomu dnes dá jen stěží věřit, vypadal přesně tak, jak ho satiricky zpodobnila ve svém filmu Věra Chytilová. Kontroverzní není tedy dnes obsah snímku, protože ten hodně věrně odrážel realitu a skutečný status quo českých panelových sídlišť a tzv. panelákového (gulášového, salámového...) socialismu, ale spíše poněkud schizofrenní forma - tedy autorský rukopis paní Chytilové...ty trochu šílené střihové přechody většinou asociované pohybem v navazujících záběrech, nesourodě až zmateně působící střihová skladba, téměř epileptická ruční kamera Jaromíra Šofra, kakofonický hudební a ruchový doprovod, přehrávající herci...někdy je ten film až k nevydržení... Ale to je metoda Věry Chytilové, s tím už je prostě nutné u jejích filmů počítat. Panelstory pracuje s nadsázkou, ale přesto je satirický pohled výstižný a přesný - to je ono legendární nastavené zrcadlo panelovému světu odcizení a anonymity...až mrazí... (02.02.2007)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Není to ani tak kritika komunistického režimu jako lidské malosti, krátkozrakosti a sobeckosti. Sám žiji na sídlišti a žiju tu rád, protože se to rozhodně dost liší do toho, co vidíme ve filmu. Nicméně Chytilová měla štěstí a kuráž, aby natočila film v prostředí vznikajícího sídliště, které uměle vytváří novou sociální strukturu, jejichž vzájemné vztahy jsou dost komplikované. Ke spoustě problémů dalo podnět samotné sídliště, které se svými tyčícími se věžmi v krajině bláta a hlíny zpustlé technickými pracemi působí obrovsky a majestátně, ale všechno je v lidech. (12.07.2009)

Krutě nedoceněný film. Snad nikde jinde na vás silněji nedýchne dusná atmosféra socialistického sídliště. Drobné lidské příběhy odvyprávěné takřka neorealistickým přístupem. Stísněný překotně budovaný anonymní svět Husákovy panelové džungle. A tam kdesi uvnitř bloudí fragmenty lidských duší. V tomto prostředí u nás vyrůstalo přes 3 miliony lidí. 81% (03.10.2016)