Kopytem sem, kopytem tam

Poslední dílo Věry Chytilové z komunistické éry. Trochu jsem se bál, aby trio ze Sklepa nezastínilo Chytilovou jako to je u Dědictví s Bolkem Polívkou, ale dobrý, Vávra se Šteindlerem s tradičně dobře vybranými méně známými herci byli ve formě a film jsem si užil i přes svojí akutní alergii na Tomáše Hanáka. Režisérce se dobře podařilo zachytit rozkládající se unavenou společnost komunistického státu a to, že film šel do kin i přes neskrývané provokování a veselou scénku s americkou vlajkou, svědčí o blížícím se konci. Stopáž je sice trochu přemrštěná a závěr, který zbrkle změní tempo na divokou morální bitku o promiskuitě byl lehce otravný, ale pořád je to kvalitní Chytilová. Jo a Bartošku žeru. (05.03.2010)

Nejlepší film Věry Chytilové a jeden z nejlepších a nejpůsobivějších českých předrevolučních filmů vůbec (a pro mě i nejlepší filmové dílo 80. let). Skělé herecké výkony sklepáků a to jak v komické rovině, tak v té vážné. Půlku filmu je to víceméně komedie, jež se v druhé půlce zvrtne do depresivního dramatu. Mistorvské 100% (05.12.2007)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)

,,Proboha, kde máš své překrásné protisluncové brýle? Ty jsou přeci po všech čertech důležité! Cožpak nechápeš, že odraz infračervených paprsků od souvislé vrstvy jarního firnu je oční bulvě nebezpečný takovou měrou jako kdybychom na nemocného katarem průdušek otevřeli studené lednové okno?!" :-)                                                                                        Geniální tragikomedie nejen s nečekaně silným poselstvím, ale především s nádherně ujetým absurdním humorem a spoustou svérázných dialogů, jaké snad v žádným jiným filmu neuslyšíte. Nikdy mne nenapadlo, že mě takhle může nadchnout a bez ostychu bavit moderní film plný sexu, nahoty, trapasů, vulgarismů, opilství, ulítlých hlášek a parodií. Nicméně, stalo se. Nejen díky ústřední herecké trojce Divadla Sklep s velice ojedinělou poetikou, ale velkou zásluhu má samozřejmě svého času velká režisérka Věrou Chytilovou, která za kamerou tomu všemu "šílenství" dodala punc uměleckost. . . . Důležitá zde není totiž (jenom) legrace, ale i spojení této komedie s hlubokým pohledem do problematiky světáckého života, varováním před nebezpečím svobodného života absolutně bez hranic a poukázaním na jisté hodnoty života. Plus leckdy zábavná, jindy až překvapivě nadčasová kritika společnosti a tehdejšího režimu, který byl už pomalu ale jistě na spadnutí... ,,Neposlechl, nevydržel, zhroutil se z tempa doby... no prostě nemoh." Chtěně se můžeme zasmát i kritickému sólu zasloužilého Josefa Kobra proti veškerému tomu "úpadkovému" modernímu umění: ,,My jsme též hrávali divadlo, ale aby se lidé zasmiali, né aby se nám hroutili z tempa doby!" :o) 95% (08.09.2017)

Nevím, jestli filmu neškodí, že o něm divák předem ví, co je jeho hlavní pointou. I když se na to dá nahlížet i z jiného úhlu pohledu, že když divák ví, že hlavní téma je AIDS, může přemýšlet o tom, co k tomu vede - v případě tohoto filmu nezřízený život hlavních hrdinů. Mně tohle zpracování ale úplně nesedlo a pro mě zůstává zásadním snímkem s touto problematikou Les Témoins. (07.02.2015)