Pohrdání
Le Mépris
Il disprezzo
Contempt
Contempt
Contempt
Réžia:
Jean-Luc GodardScenár:
Jean-Luc GodardKamera:
Raoul CoutardHrajú:
Brigitte Bardot, Michel Piccoli, Jack Palance, Giorgia Moll, Fritz Lang, Jean-Luc Godard, Raoul Coutard, Linda VerasObsahy(1)
Camille (B. Bardot) je žena známého filmaře Paula (M. Piccoli), který je znám jako velice nekompromisní člověk. Diky vysokým nabídkám na honorář však začíná pracovat na filmech, ze které by se dříve styděl. A spolu se stoupající kariérou ztrácí Paul respekt své dosud milující ženy. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (150)
Predsa len som našiel jedno plus. Tklivé tóny ústrednej melódie, ktorú môžem kľudne označiť za jednu z najsmutnejších vo filmovej histórii. Smutný je ale aj pohľad na film. Po zaujímavom začiatku, pri ktorom som očakával môj obľúbený žáner ,,film o filme,, sa to zhrútilo v nudný zlepenec akejsi mužoženskej drámy, plnej kecov o ničom. Godard ma zatiaľ ešte neoslnil. ()
Byl jsem uchvácen a hlavně po celou dobu ponořen do velice zvláštní atmosféry snímku. Oslnivá Brigitte Bardot je hlavní vizuální magnet filmu. K tomu všemu chytré dialogy ale bez větších emocí. O ty se na druhou stranu stará neskutečná, několikrát se opakující ústřední skladba, která ve mě ke konci vzbudila prvotní pocit, že se koukám na něco výjimečného. A taky, že jo. Godard je génius, natočil jednoduchý film a skryl do něho tolik krásy a myšlenek, že s jeho rozebíráním se může strávit pěkně dlouhou dobu. Ten pocit bezmoci při jedné ze závěrečných scéně nezapomenu už nikdy. ()
Tak tahle Godardova adaptace knihy Alberta Moravia mě neuvěřitelně baví. Godard je tentokrát velmi pomalý a intimní, a snímek buduje tak, aby nejen Camille, ale i divák Paulem nakonec pohrdal. Hlavní však je že je vše tak nenápadné, že divák a vlastně ani Camille neví pořádně proč. Baví mě taky to "přiznání" existence filmu - pohled na kameramany atd. No a samozřejmě baví Brigitte Bardotová, která je prostě neuvěřitelná. Jak tím jak vypadá, tak také skvělým herectvím. Jerry, don't forget. The gods have not created man. Man has created gods. ()
Moravia je Moravia a Godard je Godard. Takže první za pět, druhý za čtyři. A pak je tu femme Bardotová, ta to má za deset, ou yeah ()
Hudba krásná, kamera krásná, Brigitte krásná, ale... Proč se tak často termín ,,umělecký film" rovná termínu ,,nuda"? Lidi jako např. Lynch, Allen, Kubrick, Aronofsky, Bergman nebo Wenders dokázali, že umělecké filmy se dají točit i tak, aby byl člověk napjatý, zvědavý, co se stane dál, aby byl divák stoprocentně konsternován a zaujat děním na plátně. A vedle toho je tu Godard (a taky Rossellini, Antonioni, Visconti...), jehož filmy mají něco do sebe, ale mají zároveň jednu podstatnou vadu - nebaví. Převážnou dobu Pohrdání sledujeme BB s Piccolim, jak se baví o tom, proč se milovali a proč se teď nemilují a proč ona jím pohrdá a proč on nechce, aby ona jím pohrdala a proč ona si nedá říct a pohrdá jím pořád víc a tak dále. Neříkám, že v každém filmu musí být galony krve, spousty výbuchů a vražd, aby byl zajímavý... Ale na dvou lidech, co se hodinu a půl rozcházejí, není fakt zajímavého nic... ()
Nejvíce mě na filmu bavilo sledovat zabarvení každého záběru. Opravdu v každém záběru je něco červeného nebo modrého, nejčastěji však obě barvy v kontrastu dohromady... má to vychytaný pan Godard, nebo to byla náhoda? ()
Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu. ()
Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). ()
Velmi zvláštní film, který dokáže okouzlit díky nádherné Brigitte, ale stejně tak i skvěle vedenou režií, která se ztrácí v ději, jež je hodně sebestředný. Musím ale přiznat, že mě samotného nejvíce potěšila přítomnost Fritze Langa, který si zahrál postavu stejného jména. Jednoznačně zajímavé, i když ne nutně snadno snesitelné. ()
Godard má svojské filmy, styl natáčení a vyprávění je intelektuálně originální. Základní osou Pohrdání je otázka, zda se zaprodat proti svému přesvědčení nebo nikoliv. Scénárista Paul dostává nabídku od producenta Prokoscha, aby přepsal scénář k jeho novému filmu, za který mu nabídne tučný honorář. Paul není ještě rozhodnut a jeho žena Kamila se k němu začne chovat divně a odtažitě. Godard se nebojí experimentovat v dlouhých záběrech, v dialozích nebo ve filtrech na kameru. Brigitte Bardot ukáže svou nahotu v plné kráse a je na co se koukat. Hudební skladatel Delerue používá pouze jeden hudební motiv, který se stále opakuje a velmi působivě podkresluje různé obrazy. Já jsem pořád přemýšlel, kde jsem podobný motiv zaslechl a podle jeho filmografie jsem zjistil, že rok před Pohrdáním dělal na mým zamilovaným filmu Cartouche a ten motiv je opravdu velmi podobný, ale rozhodně není na škodu. Francouzská Nová vlna opět boduje. ()
Točit o nudě tím, že znudím diváka? Děkuju, ne. ()
Manželská krize pojednaná formou evropského art-filmu, ve kterém, stejně jako je tomu v životě, neexistují žádné jasné odpovědi. Rozplývat se nad krásou BB by znamenalo nosit dříví do lesa. 8/10 ()
Brigitte mě o svém pohrdání nepřesvědčila, naštěstí se často svléká, což naopak umí ukázkově. Motiv s Odysseem se mi moc líbil. A poučení na závěr: milé děti, nevěra bude potrestána. ()
Myslím, že tento film je zajímavý a řeší zajímavé téma - odklon a zrazení svých uměleckých zásad a ideálů. Jejich výměnu za peníze a ztrátu důstojnosti. A klade otázky...Jsou důležité tradice oproti komerci? Zmůže člověk něco proti moci peněz? Všechny tyto (jak by komentátor Bosák řekl "interesantní") otázky a témata ve filmu jsou ale podány (většinou) nudně a zdlouhavě. Krásná Bardot, některé dlouhé záběry a hudba ovšem tento snímek mé hodnocení zvedají...70% ()
Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* ()
Opat cirociry art tak, ako to dokazal len jean -Luc Godard. Mne ako artovemu divakovi sa film rozhodne pacil. Ba co pacil, bol som fascinovany filmarinou, postupujucim pocitom, ze lasku on +ona nieco nahlodava a pomaly koroduje: Naha Brydzit Bardott bola nadherna, filmarsky na urovni. Namakani boli aj herci ako Michel Piccolli /Pohrdani, Nenapadny puvab Burzoazie 1972/, Jack palance /Sam v temnote 1982, Vamos a Matar Companeros 1970 a Panika v Ulicich 1950, videl som aj rezisera Fritza Langa /Velky Zatah 1953, While the city Sleeps 1956, Ministrerstvo Strachu 1944/. U mna so Lucom- Godardom plati osvedcene Truffautovo : ani s vami prilis, ale ani bez vas. Hlavne o5 - nech to nevidi Verbal ani Stuntmanmike a rozhodne nie Jaklee - reziser sa nevyziva v brutalnych masakroch a v zabijani ludi, jak je tomu v tej sracke Takovi normalni zabijaci. 77 % ()
Tři a půl, film je velmi zajímavý a bolestný, zajímavě natočený (i když se jedná o dost netradičního Godarda, nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se rozhodl točit "žánrové filmy") i když předvídatelný a místy laciný až nudný(dlouhá scéna v bytě je zbytečně dlouhá a místy se jen plácá od ničeho nikam)... navíc mě strašně vadily ty záběry na zadek BB (ano, má ho hezký, ale celkově mi to do filmu prostě vůbec nesedělo a spíš vadilo), i když si Godard i z toho udělal v jedné scéně legraci (Lang: V normálním životě by se před vámi žádná žena nevslíkla, ale řekněte jí, že bude u filmu a hned vám ukáže zadek)... ()
To ako divák/konzument vníma umelecké dielo, je do veľkej miery reflexiou jeho samého(viď prvý a posledný záber, viď Paulova reinterpretácia Odysei). ()
Súvisiace novinky
Zemřel režisér Jean-Luc Godard
Na filmovém nebi nad Francií dnes přibyla další velká hvězda, ve věku 91 let totiž ve Švýcarsku zemřel významný francouzský režisér, scenárista, střihač, herec, producent a jedna z nejvýraznějších… (viac)
OK, tak co tu máme? Teoreticky tu máme hned tři roviny vyprávění-příběhů: rovinu antického eposu Odyssea jako předlohy a námětu natáčeného filmu, rovinu samotného natáčení filmu o Odysseovi a nakonec rovinu příběhu klasického trojúhelníku - producent, námezdní scénárista a jeho manželka. Všechny roviny se samozřejmě prolínají a ovlivňují se navzájem a vše je prodchnuto znechucením tvůrčích duší z rozmělnění hrdinství a ideálů na tahanice o peníze. A nad tím vším máme ještě dvě hlavní paralelní zrcadlící se roviny - virtualitu a realitu. Zatímco se v rovině virtuality imaginární film o bájném hrdinovi překlápí z art house do exploitation filmu, v realitě se Godard naopak snaží udělat ze svého exploitation filmu vysoké a hluboké umění tím, že nechává své hrdiny útržkovitě filosofovat, citovat Danteho, Brechta i sebe sama (Fritz Lang), zaplňuje plátno řeckými sochami bohů a reprodukcemi starých erotických fresek a snaží se provést paralelu mezi Odysseem a Pénelopou na jedné straně a svým "hrdinou" Paulem a jeho manželkou Camillou na straně druhé. Divákovi je sice zřejmé, že Godard udělal z "Pohrdání" kritiku absurdity hollywoodského přístupu k filmu jako k výdělečnému produktu místo uměleckého díla a protest proti nátlaku ziskuchtivých producentů na tvůrčí svobodu režiséra, a to vše činí proto, aby dokázal příznivcům francouzské "nové vlny" a sám sobě, že zůstal kinorevolucionářem a nezaprodal svůj talent "kapitalistickým žralokům", ale co je to vše platné, když kritizuje Hollywood Godard použil jak samotné hollywoodské peníze, tak i hollywoodské postupy na zvýšení divácké atraktivity. Nakonec jsme svědky toho, že Godard se jen hloupě a naivně chytil do pasti, když si neuvědomil, že forma a obsah nejsou totožné. Křivky Brigitte Bardot totiž zůstávají pro diváka působivými i přesto, že jsou použité jako satira na jejich vykalkulované použití, neboli jinak řečeno více diváků přijde na Bardotku než na Godarda. Godard je jen teorie pro teoretiky, intelektuály a snoby. A prakticky tu máme soulad červené osušky na Briggite s červenou sedačkou, žlutého županu tlumočnice se žlutými květinami, modrého křesla s modrým mořem a klobouku přilepeného k hlavě hlavního "hrdiny" s cigaretou v puse a jeho chlupatou hrudí. Vše ostatní je obyčejná nuda. Vypravěč je z Godarda bídný a to nejen v tomto filmu. Mimochodem stejné téma zasahování producentů do tvůrčího procesu se objevilo i ve filmu Davida Lynche "Mulholland Drive". Lynch jednoznačně odkazuje na "Pohrdání", když používá pro název nočního klubu slovo Silencio - je to poslední slovo, které pronáší Godard v roli asistenta Langa, když zaměřuje kameru na moře a nebe. Mnohem více než egocentrické sebeospravedlnění Godarda, který z předlohového románu Alberta Moravii udělal autoportrét za pomoci filmových šablon, módy a sexismu, mne zaujalo téma změny formy při zachování obsahu. Ve druhé scéně filmu, která probíhá ve filmových ateliérech, na otázku scénáristy Paula "Kde jsou všichni? Proč je tu prázdno?" tlumočnice odpovídá, že italská kinematografie prožívá horší časy a že zkrachovala skoro všechna filmová studia. Píše se rok 1965, italský neorealismus stal se historií i francouzská "nová vlna" začíná opadat, zato Hollywood vzkvétá. Tyto změny formy pozorujeme od začátku vzniku filmu. Zvukový film vystřídal němý, barevný film vytěsnil černobílý, cívkový film dnes ustupuje digitálnímu, plochý 2D bojuje s objemným 3D a neuroestetický film zvítězí nad dnešním intuitivním, jak prorokuje Shadwell a jiní teoretici. Totéž se děje i s formou natáčení a vyprávění, kdy se mění styl, móda, škola, technika filmování, avšak zůstává samotná podstata filmu - souvislý sled kreseb světlem. "Film bude žít věčně" - říká scénárista Paul. Producent Prokosch však na to reaguje: "To se ti zdá, ale já vím, že film může zkrachovat." Vyzkouším roli proroka a pokusím se předpovědět, kdy se to stane. Film zkrachuje nebo spíše zmizí, když se forma vizualizace obrazového sdělení promění natolik, že se změní podstata samotného filmu. Stane se to tehdy, když se vnější zprostředkování informace stane vnitřním, to jest kdy se zrodí technika, která umožní mentální projekci přímo v mozku "diváka". A pokud se k tomu přidá neuroprogramování mozku - vítej, Matrixi. () (menej) (viac)