Pohŕdanie

Hra s farbami, tvorivá kríza, pozadie BB, Fritz Lang a to všetko v podstate bez nosného deja. Godard dáva do úst hrdinov svoje názory a myšlienky, ktoré ich vyslovujú bez bližšej viazanosti k deju, podobne ako pri Na konci s dychom. Boh nestvoril človeka, človek stvoril bohov atď....Zaujímavý film. Pri Godardovi viete, že aj keď sa možno budete nudiť, je nad čím premýšlať. Možno to chce vidieť ešte raz..... (30.11.2009)

Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu. (28.03.2011)

Godard má svojské filmy, styl natáčení a vyprávění je intelektuálně originální. Základní osou Pohrdání je otázka, zda se zaprodat proti svému přesvědčení nebo nikoliv. Scénárista Paul dostává nabídku od producenta Prokoscha, aby přepsal scénář k jeho novému filmu, za který mu nabídne tučný honorář. Paul není ještě rozhodnut a jeho žena Kamila se k němu začne chovat divně a odtažitě. Godard se nebojí experimentovat v dlouhých záběrech, v dialozích nebo ve filtrech na kameru. Brigitte Bardot ukáže svou nahotu v plné kráse a je na co se koukat. Hudební skladatel Delerue používá pouze jeden hudební motiv, který se stále opakuje a velmi působivě podkresluje různé obrazy. Já jsem pořád přemýšlel, kde jsem podobný motiv zaslechl a podle jeho filmografie jsem zjistil, že rok před Pohrdáním dělal na mým zamilovaným filmu Cartouche a ten motiv je opravdu velmi podobný, ale rozhodně není na škodu. Francouzská Nová vlna opět boduje. (22.04.2018)

Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* (17.06.2020)

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. (08.02.2013)