Pohŕdanie

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu. (28.03.2011)

Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* (17.06.2020)

Spisovatel je bůh, neboť vládne na životem svých postav stejně jako antičtí bohové vládli Odysseovi. Scénarista ani režisér už však božskou moc nemají - nad nimi se tyčí producent, bůh moderní doby, protože ON má peníze. Ke knize stačí pero či psací stroj, film stojí ohromné peníze. Umělec hledá v příbezích věčné platónské ideje - krásu, lásku a pravdu - a ty jsou nezávislé na publiku, na zvolené rétorice, na lichocení (viz Platónovy dialogy). Producent chce vydělat, nic nehledá, protože stačí mít u sebe v kapse pár prověřených citátů. Žena hledá v muži boha, pevný bod v rozbouřeném moři ženiných emocí měnících se z minuty na minutu, zatímco slovo muže-boha musí být stálé, neměnné a imperativní. Paut přestal být bohem-spisovatelem a stal se scénaristou - otrokem boha producenta. Kamila musí hledat nového boha, protože hledá toho, kdo nemusí psát scénář, ale přesto může mít krásný a rozlehlý byt - boha nejvyššího. A spisovatel poznává pravdu - smrt nic nevyřeší. (02.06.2010)

Tohohle pána mám radši, když se formálně urve ze řetězu úplně a ne jen takhle napůl. Zvlášť když je příběhový, myšlenkový i psychologický náboj filmu úplně minimální. Něco z godardovské atmosféry, na kterou jsem se těšil, tam bylo, ale jinak jsem vlastně dost zklamaný. Ve své době možná táhla otevřeně propíraná erotická stránka vztahu hlavních postav a Bardotčin nahatý zadek, ale to už je dávno – co bylo tenkrát provokativní, je dneska krotce samozřejmé. Už se těším, až najdu čas zaběhnout do trafiky a po letech zase uvidím Alphaville. (25.09.2010)