Panika v Needle Parku

Bůh pomoz Bobbymu a Helen. ♥♥♥ Drogovým filmem číslo jedna pro mě i nadále zůstávají My děti ze stanice Zoo, přesto jsem se do Paniky v Needle Parku okamžitě a zcela zamilovala, ovšem z úplně jiných důvodů. "Děti" vnímám víc jako sebereflexivní a ironické a pracující na vytvoření komentáře ke společenskému problému, kdežto "Panika" nabízí hluboký ponor do svých postav a věnuje se jejich osobní proměně na základě vývoje okolností. Oba filmy si v sobě nesou silný pocit dokumentárnosti, který je ale zároveň výrazně vypravěčsky tvarovaný. "Děti" jsou víc jako rekonstrukce s naturščiky, kdežto "Panika" je inscenací velkého dramatu se soustředěnými herci. Oba filmy mají ve svém jádru lásku a vztah mezi mužem a ženou, ale zatímco Detlef prohlásí, že Christiane nikdy nemiloval, tak Helen na Bobbyho čeká. A když upustím od srovnávání, tak vedle zcela spektakulární hlavní dvojice (ani to snad neumím popsat jinak, než že co dělá Kitty je geniální a co dělá Al je geniální) mě v "Panice" mě ještě velmi odrovnaly dvě perfektní vedlejší postavy: hmatatelně slizký bratr Hank a andělsky manipulativní policajt Hotch. Hodně mi vyhovovala vypravěčská zkratka, která vypouštěla nepodstatné situace a soustředila se na konkrétní detaily. (29.08.2016)

Tenhle film je naprostým opakem toho, co svým divákům předvedl Aronofsky ve svém slavném snímku Rekviem za sen. Tam, kde je Aronofsky pozérský a ždímá z diváků emoce, kde se dá, za pomoci laciných triků videoklipařů (ano, nemůžu si pomoct, mám k jeho stylu zakořeněný odpor:-) ), tam je Panika v Needle Parku civilní, autentická, naprosto přirozená, téměř dokumentární a ve své jednoduchosti a střízlivosti nesmírně účinná. Postupný rozpad osobnosti, otupování citu a redukování své existence na shánění a požití další dávky zachycuje pomocí přesně vybraných detailů a ukazuje, že svět feťáků je ubohý a točí se v bludném kruhu, ze kterého není východiska. Zároveň je to snímek o velké lásce a uměleckých ambicích, které se utopily na lžičce se zakalenou tekutinou a v injekční stříkačce. Pro mě jeden z nejlepších a nejpůsobivějších filmů z feťáckého prostředí. Celkový dojem: 95 %. (01.06.2011)

Bez přehnané audiovizuální stylizace směrem k realitě. Žádná hudba, výrazný okolní hluk zesílen i oproti dialogům, občas úmyslně neostré, ve vyprávění zkratkovité vynechávající zbytečné povídání a vysvětlování. Syrová realita doby, v které mohl kdokoliv spadnout kamkoliv a jen těžko se vyhrabat. Vedle atmosféry jsou úžasní i herci, bez výjimek, protože vynikající dvojice Pacino-Winn (druhý film v kariéře pro oba) je doplňována malými postavičkami, kterými bych věřil, že byli 99% času pod vlivem. I ta láska vedle té závislosti tam má své místo a svou temnější tvář. Reální, ale obyčejní lidé v neobyčejném filmu. (05.03.2011)

Líbilo se mi toho hodně. Věrné podání ubohého života, až dokumentární popis drogové situace (na daném místě v daném čase), zmiňované nerozostřené vpichy, odporná hlavní herečka (holky feťačky jsou vždycky odpornější než klucí, dobře zahrané), bezvýchodnost situace. Téměř takhle by podle mě měly filmy o drogách vypadat. Na plné hodnocení však chybí nějaká přidaná hodnota. (85%) (06.07.2013)

Přeci jen jsem čekal víc. Možná trochu více emocí, trochu víc špíny, trochu víc dramatu. Al Pacino, ač zahrál opět samozřejmě na výbornou, je zde téměř nepřetržitě hladce oholen a jako feťák moc nevypadá. Což mi přijde u člověka na heroinu, který se živí tak jako on v tomto filmu, trochu zvláštní. Čekal bych nějaké mrtvoly, předávkování, přinejmenším opravdové absťáky, protože takhle vypadá závislost na heroinu jako takový menší problém, se kterým se dá celkem normálně fungovat... Což je samozřejmě úplně mimózní představa. (28.06.2015)